V dětství mi prý říkali „malá pozorovatelka“. Jeden astrolog mi nedávno řekl, že to souvisí s planetou Pluto, která vládne mému horoskopu. Mrňavé Pluto je totiž pěkně daleko od ostatních planet, motajících se po naší oběžné dráze. Je nejdál od Slunce. A když se na něco díváte z dálky, nejste polapeni ve hře, jen ji pozorujete. Pozorovala jsem jako malá děti ve školce. Učitelky, spolužáky na školách, kam jsem chodila. Mámu a tátu. Lidé a jejich silné stránky a slabosti mě fascinovali. Naučila jsem se předvídat, co kdo, kdy a jak udělá. Znát limity lidí.
Po gymplu jsem se rozhodla, že budu jednou bohatá – ne závratně, tak akorát pro pohodlné žití. Naši byli fajn – dva typičtí hodní konzervativní manželé ze zlínského paneláku, kteří měli dvě holčičky. Mě a moji o dva roky mladší sestru. Můj pravý opak, mimochodem. Rozhodla jsem se vystudovat obchodní College v Londýně – angličtina mi šla sama a k byznysu jsem přirozeně tíhla. Problém byl jen jediný – vysoké školné. Naši si vzali půjčku, obětovali své úspory a přirozené tedy bylo, že po nich už nemůžu chtít žádné kapesné. Hledala jsem tedy práci. Takovou, která by mě neomezovala ve studiu. A vnitřně jsem se rozhodla, že našim peníze za školu jednou vrátím. Povedlo se – i když, přiznávám, mnohem dřív, než jsem čekala...
Mé londýnské začátky byly perné. První rok jsem jen šetřila, učila se a pracovala. Byla jsem servírka v periferním bistru, chůva třech nesnesitelně rozmazlených fracků z lepší rodinky v centru a barmanka v zakouřeném klubu. Hodně energie, málo peněz... Pořád jsem hledala něco lepšího. A našla. Ten inzerát v novinách z metra zněl: „Get paid for being Bitch!“ Na scénu nastoupil můj praktický rozum. Řekla jsem si: „Ok. Jsi švorc a máš dluhy. Potřebuješ peníze na další rok školného.“ Žena, která se ozvala na druhé straně telefonu, zněla příjemně. S Monikou jsem se sešla v jedné uhlazené restauraci. Byla jsem tam jako z jiného světa. Opraný svetřík, džíny, culík a conversky. Monica přijela novým mercedesem, na sobě měla poslední Gucci look, super účes, moderní make-up. Všechno mě naučila. Rychlokurz dominy za týden! Jeden z mých školních sešitů padl na učivo o dominách. Dodnes ho mám. Monice jsem na rovinu řekla, že vše ok, ale že nebudu mít s nikým sex. Smála se: „Ten není potřeba. Nechtějí souložit, chtějí být trestáni. To je jejich potěšení.“
První latexový obleček jsem vyfasovala. Rudý korzet a deseticentimetrové jehly pobité stříbrnými cvoky. Cítila jsem se v tom skvěle. Sexy. Akce probíhaly v luxusním bytě v centru, jemuž vévodil obří dřevěný kříž, pár „mučících“ stolů a věc s koženými řemeny, která se na první pohled tvářila jako gymnastický kůň. Velká postel se saténem. Zrcadla. Klienti byli vesměs bohatí muži, byznysmeni, právníci. Muži, o kterých by si jistě nejedno děvče řeklo, že jsou skvělá partie – dokud by ovšem neznalo jejich úchylky. Začala jsem si říkat Trixie. Holka od vedle, která je navenek milá, příjemná, ale pak... má sklon k pořádné krutovládě. Můj přirozený herecký talent a pozorovací schopnosti mi umožnily hrát s různými muži různé hry a dát jim přesně to, co chtěli. Nejdříve jsem sledovala pár Moničiných „live“ výstupů přes zrcadlo. Dusila jsem se smíchy! Tolik látky pro mě, pozorovatelku. Den ode dne jsem byla lepší. Mezi kolegyněmi byly jak přirozené dominy, které měly sadismus v krvi, tak herečky jako já. Vztahy mezi námi byly více méně v normálu. Klientela se časem vytříbila, každá z nás měla své „koně“. Týdně jsem zvládala deset, někdy dvanáct mužů. Za chvíli jsem měla splacené dluhy u spolužáků, za půl roku jsem mohla vrátit našim peníze, které si půjčili od banky, a navíc si žít nad poměry. Když jsem ráno vyrážela na přednášky a do práce, nosila jsem dvě tašky – jednu modrou s učením a běžnými věcmi, druhou černou s pracovním oděvem – latexem, podpatky a dalšími proprietami, které nebyly k dispozici v bytě.
Zkušenosti
Nikdy jsem se sama před sebou nestyděla za to, co dělám, ale nikde jsem to nerozhlašovala. Věděla to jen moje nejlepší kamarádka a sestra. U nich jsem si byla jistá, že umí udržet tajemství. Bylo to pro mě zábavné a inspirativní. Naučila jsem se o lidských povahách a o světě během téhle dvouleté brigády mnohem víc než na fakultě psychologie, kterou teď dodělávám dálkově. Naučila jsem se hodně i o mužích. Vesměs byli moc fajn. Někteří z mých klientů byli opravdu inteligentní, citlivé duše. Někteří se stali mými přáteli. Plnila jsem nejen roli dominy, ale i terapeuta. Jeden byl kněz. Měl rád, když jsem mu čůrala do obličeje... Jeden motorkář chtěl, abych ho nutila močit do pampersek. Nejúchylnější byli právníci a politici. Všechny ty chlapíky jsem chápala. Profesoři netušili o mé tajné komnatě, stejně jako já nevěděla o těch jejich.
Byla jsem herečkou. Sexy, bohatá, vyrovnaná, sebevědomá. Možná i proto, že jsem věděla, proč to dělám a že to není navždy. Hned po poslední zkoušce jsem se vrátila do Prahy a s profesí dominy přestala. Nastoupila jsem na „normální“ pozici v jedné příjemné firmě. Nicméně jedna věc mě přece jen trápila – lež. Rozhodla jsem se říci našim a přátelům pravdu. Nejdříve se vyděsili, ale nakonec to vzali celkem dobře. Že jsem byla dominou, ví i můj partner. Naštěstí nemá sklony soudit. Pozoruje. To, co jsem dělala, ho rozesmálo. Má mě rád se vším všudy, tuším. Svého londýnského dobrodružství nelituji ani trochu. Naopak. Velmi mě posílilo.
