Možná i vy patříte k ženám, které si tu a tam povzdechnou, že už toho svého, jednou provždy vyvoleného, mají dost. Trochu se okoukal jako starý kožený kabát, ošoupal, a dokonce se v něm objevují ošklivé díry jako v prochozených ponožkách. A tak látáte, kartáčujete a zašíváte a snažíte se smířit s myšlenkou, že se zkrátka nedá nic dělat.
„Když se mi znelíbí loňský kabát, můžu si koupit nový, když se mi utrhne páseček u střevíčků, v záruce mi je vymění, ale chlapa nevyměníte,“ stěžovala si nedávno třicetiletá optička Marie. „Kdo vám dá záruku na muže? Přitom se může omrzet stejně jako staronové šaty.“ Konvence nám zkrátka ještě stále velí, abychom měly jednoho partnera na celý život nebo, v tom horším – nebo lepším (?) případě – měly mužů hned několik, každého na poměrnou část našeho žití. Že by se nám mohl muž záhy znelíbit a my ho jednoduše vyměnily za nový model, je víceméně nepřípustné.
Obnošené šaty
Marie je vychovávaná v klasické rodině otec plus matka plus dvě děti. Její rodiče spolu vycházeli dobře, nehádali se, o ničem se doma nijak zvlášť nediskutovalo – jednou ustoupil otec, podruhé matka. Jsou spolu dodnes, víc než čtyřicet let. Pokud se Marie pamatuje, nikdy do jejich rodiny nevstoupila nějaká avantýra a nikdy nehrozilo, že by se její táta s mámou rozvedli. Prostě ideální rodinka. Mariin starší bratr se oženil a založil rodinu a, jak se zdá, převzal model svých rodičů.
„Jenom já jsem nějaká divná. Nejsem schopná zakotvit u jednoho partnera. Přitom nehledám sex na jednu noc ani vášnivou lásku, ale po čase mě ten, se kterým právě jsem, přestane bavit. Ne že by mi na něm něco zásadně vadilo, není mi nijak odporný, neubližuje mi, nic mi nezakazuje, jen mě zkrátka omrzí. A tak koukám ze vztahu co nejrychleji vycouvat – většinou ovšem až ve chvíli, kdy mám jištěná zadní vrátka a vím, že je na obzoru jiný muž.“ Marie před pěti lety s jedním chlapíkem žila dokonce ve společné domácnosti, ale když ho musela složitě vystěhovávat a po dvou letech si to zopakovala podruhé, došla k názoru, že je lepší s nikým nesdílet jeden byt a zvát současného partnera jenom na návštěvu.
Když se jí zeptáte, kolik měla sexuálních partnerů, překvapivě se dozvíte pouze jednociferné číslo – ona totiž opravdu muže neloví, ale jak tvrdí, na začátku vztahu to s nimi vždycky myslí vážně. Spí s nimi až po úvodních večeřích, až když má pocit, že už je trochu zná. Přesto se žádným svým partnerem nevydržela déle než dva roky – ale většinou je mění dřív než do roka. Psycholog by o ní pravděpodobně prohlásil, že je typickou nevyzrálou osobností, která by si měla napřed srovnat priority a teprve pak jít do vztahu, její matka o ní tvrdí, že je děvka, a otec se raději nevyjadřuje.
„Přitom k rodičům jsem přivedla během deseti let všeho všudy tři muže, ale i to je pro moji mámu, která si vzala tátu brzo po dvacítce a kdoví, zda nebyla ještě panna, moc.“ Marie muže konzumuje tak jako jakékoli jiné spotřební zboží, ale pořád ještě doufá, že jednoho dne potká toho pravého, takového, který se ani dlouhodobějším používáním neomrzí.
Hříšná to žena
Muži nedají spát ani ženám, které jsou už dávno vdané a mají dokonce děti. Co mají doma „ouředně přištemplované“ nebo dětmi stvrzené, je už dávno nebaví – ale na rozdíl od Marie by svůj život neměnily. „Proč taky? Všechno funguje, jak má, manžel mě uživí, děti miluje a mě koneckonců taky. Snad si ani neuvědomil, že pro mě už je vztah s ním obnošená vesta, aspoň si můžu život zpestřit tu a tam nějakou dobrůtkou.“
Dobrůtkou myslí pětatřicetiletá výtvarnice Petra nějakého neokoukaného nového muže. „Někdo si dá šťavnatý steak, aby uspokojil své chuťové buňky, já se s chutí zakousnu do nového chlapa,“ směje se, „a jak mi chutná!“ Později ale přiznává, že ji samotnou tenhle stav svazuje, že by byla mnohem raději, kdyby žila v normálním manželství. „Ale nevím, co to je, co je ve mně, co mě neustále pudí k tomu, hledat nové muže, nové tváře, nová těla i nové city.“
Tvrdí, že pro ni není problém milovat svého muže a ještě navíc dalšího chlapa. Je to ale vždy prý jen jeden, nepěstuje si harém, jenom se nedokáže spokojit s tím, co má doma, s klidem a pohodou, a hledá nové a nové vzrušení. „Trvá to přesně dva měsíce, po tu dobu mě nezajímá nikdo jiný – a pak se přistihnu, že už mě právě tenhle paralelní vztah nebaví a hledám záminku, jak ho rozpustit. Nemám v záloze nikoho dalšího, ale vím, že na mě někde za rohem čeká, že přijde, nebojím se, že bych nepotkala nikoho dalšího.“
Petra si přitom vůbec nevybírá stejné typy mužů, naopak, střídá blonďáky s brunety, inženýry s prodavači, mladé se staršími... Hltá je jako steaky s různými omáčkami a přílohami a nijak moc si nevybírá. Stačí, aby o ni nějaký muž zavadil a ona byla právě „sama“ – bez druhého muže – a má skoro vyhráno. „Někdy je mi ze mě samotné docela zle, ale nedokážu se ovládnout, potřebuju k životu vzrušení a lov a tajemství,“ tvrdí Petra a děsí se toho, že její pestrý život jednoho dne skončí. Nemyslí si však, že by to bylo tím, že by ji její manžel odhalil – ten po ničem nepátrá –, ale co když už nebude žádné nové zboží?!
Nuda, nebo zvědavost?
Aby pátraly po nových a nových objektech, žene hledající ženy většinou nuda. Každý partnerský vztah začne jednoho dne trochu zavánět stereotypem a je jen na nás, abychom z něho našly cestu ven. Některá žena to řeší dítětem, jiná zajímavým zaměstnáním, jiná oživuje vztah – a ještě jiné ženy hledají vzrušení u nových mužů. „Co to se mnou je?“ svěřila se nedávno jedna nejmenovaná mladá žena, která má báječného milence, který je ještě lepším otcem jejímu dítěti než ten biologický a který oba dva navíc skvěle zabezpečí.
„Měla bych být spokojená a šťastná a přitom jsem se přistihla, že pokukuju po jiných mužích a zkoumám, který z nich se mi líbí a kterého bych chtěla... Jak z toho ven?“ Asi nijak. Nebo sebezapřením? Nebo chodit s klapkami na očích? Ale vždyť muži také koukají po hezkých slečnách a nikdo je za to neodsuzuje! Takže pokud se, milé dámy, budete jenom dívat a říkat si: „Tenhle by stál za hřích!“, pak se nic neděje. Ale pokud se rozhodnete muže „konzumovat“? Potom se už musíte srovnat se svým svědomím sama. Jestli ubližujete sobě, nebo jim, nebo ještě někomu třetímu, víte přece jenom vy.
