řestože si při zmínce o domácím násilí obvykle představíme jako agresora muže, průzkumy provedené v roce 2010 ve Spojených státech dokazují, jak moc je toto naše vidění černobílé. Národní centrum prevence a sledování úrazů potvrdilo, že až sedmdesát procent případů jednostranného domácího násilí mají na svědomí právě ženy. Stejně překvapující je zjištění, že domácí násilí v některé z jeho podob se objevuje až ve čtvrtině všech partnerských vztahů. A proč si naivně myslet, že situace v českých domácnostech je radikálně odlišná? Hrubým odhadem příslušných organizací jsou mužů týraných partnerkami v Česku zhruba čtyři procenta.
Proč ženy tyranky terorizují své oběti? Milují pocit, kdy mohou partnera dostat – jak se říká – na kolena. Neumějí jinak vyjádřit své emoce nebo si tím vynucují pozornost, která se jim nedostává. Výjimkou není ani to, že se tak snaží získat kontrolu a vynutit si autoritu. Zřídka může jít i o protiúder v duchu oko za oko...
Příběh bez dobrého konce. Zatím...
Situaci svého čtyřicetiletého bratra nám popsala Edita. Smutné vyprávění začíná v době, kdy bylo Honzovi čtyřiadvacet. Tragicky ovdověl a ze dne na den zůstal sám na život i výchovu tříletého syna. Není se co divit, že si po čase našel novou partnerku. Tady však veškerá případná romance končí. „Z ženy na první pohled pracovité a milé se časem vyklubala tyranka. Na denním pořádku byl monitoring telefonu, žárlivé scény, kontrola veškerého volného času, omezování kontaktu s rodinou, přáteli nebo kolegy z práce. Bratrova současná žena žárlí i na jeho první manželku, a tak spálila všechny její fotografie. Vím, že není výjimkou, že Honzu týrá hlady. Má přesně dané kapesné, na svačinu do práce dostává třeba jedno jablko,“ popisuje, co prožívá její bratr už šestnáct let, Edita.
O moc lépe na tom prý není ani jeho syn. Zatímco dvě děti, které se narodily v druhém manželství, jsou protežovány, devatenáctiletý chlapec je držený zkrátka. Nesmí se stýkat s vrstevníky, chodit do kina či na diskotéky. Jeho hlavní povinností je podle Edity péče o mladší sourozence. „Můj synovec je doma hlavně za děvečku. Prostě jen plní rozkazy typu přines, udělej, ukliď. Když mu rozbila hlavu, donutila celou rodinu vyprávět, že se vše stalo omylem.“ Nedávno Honza sebral odvahu a od ženy na několik dnů odešel. Podle posledních informací je však zpět u rodiny a se sestrou a matkou odmítá komunikovat.
Svět plný předsudků
Přijde vám tento příběh přitažený za vlasy? Žádný chlap by si nic takového nenechal líbit? Většina mužů svou situaci tají úzkostlivěji než týrané ženy. Právě proto je povědomí o mužích postižených domácím násilím tak zkreslené.
Podle průzkumů používají násilnické ženy mocnou zbraň – psychický teror. O to hůře se pak mužům jejich reálná situace dokazuje. Dokažte, že vám manželka nadává a ponižuje vás? Navíc, opakujete-li někomu stále dokola, že je nula, dříve nebo později tomu uvěří.
Ženy tyranky velmi rády využívají nejrůznější formy zesměšňování, podkopávání mužova sebevědomí, ponižování, vydírání… Není výjimkou, že si jako hlavní zbraň berou děti. V případě, že se muž rozhodne situaci řešit, vyhrožují, že své potomky již nikdy neuvidí.
Poslední kapkou bývá, přeroste-li psychický teror ve fyzický atak. Poté už je obvykle jen kousek k tomu, aby oběť vyhledala pomoc policie nebo příslušných úřadů. Zkušenost českých mužů s nimi bohužel zatím není vždy dobrá. Většinou jim nevěří nebo situaci zlehčují.
Pro značnou část mužů, kteří jsou oběťmi domácího násilí, je velmi obtížné se komukoli svěřit, ať už jde o kamarády, nebo o rodinu. Mají pocit, že budou považováni za slabocha, za někoho, kdo zbytečně přehání.
Není výjimkou, že žena drží svou oběť v šachu výhrůžkami, že oznámí-li situaci úřadům, obrátí se vše proti němu. Stačí si vymyslet „pohádku“ o fackách či modřinách. Většina veřejnosti má tendenci uvěřit spíše týrané ženě než bitému muži. Syndrom bitého manžela je přitom známý již od sedmdesátých let, kdy tento výraz poprvé použila expertka Suzanne Steinmetz.
Vaše cesta ze začarovaného kruhu
I když se situace a vstřícnost na českých úřadech či policii postupem času mění k lepšímu, bývá nejsnazší cestou oslovení organizací, jež se na danou problematiku specializují. Udělá-li muž první krok a přizná si, že je zapotřebí problém konečně řešit, doporučujeme kontaktovat například Bílý kruh bezpečí, který pomáhá obětem trestné činnosti a také obětem násilí. A zatímco některá občanská sdružení se zaměřují především na pomoc ženám, Bílý kruh bezpečí nehledí na pohlaví. Ostatně v letech 1991 až 2010 tu měli 1143 kontaktů s muži coby oběťmi ohroženými domácím násilím.
Další možností je DONA linka či Intervenční centrum, jehož pobočky fungují po celé České republice. Čelem by se k situaci měly postavit nejen samy oběti, ale také ti, kteří mají důkazy nebo jenom podezření, že něco nemusí být v pořádku. Stačí odhodit předsudky, že žádný normální mužský by si přece ponižování ze strany něžného pohlaví nenechal z podstaty líbit. Stát se může cokoli, i když se vám to nezdá pravděpodobné.
