Pryč jsou ty doby, kdy jsem se otáčela za všemi kluky a muži s krásnými nemastnými dlouhými vlasy. Taky už si v pokoji nevylepuji plakáty zahraničních herců a zpěváků (a českých už vůbec ne!). A nemám žádné spolužáky z vyššího ročníku, po kterých bych pokukovala a kvůli kterým bych se trápila. Přesto existují muži, kteří pro mě v sobě mají jistou jiskru, která mi nedá spát – obrazně řečeno, neb spánek mi problémy nedělal nikdy a teď, s malým miminem, už vůbec ne. Podobně jsme na tom všechny. Nebo skoro všechny. Osudového muže, pakliže připustíme, že někdo takový vůbec existuje, a tudíž může vstoupit do našeho života, a že to není pouze neškodný mýtus, potkáme jednou za život. Možná dvakrát. Víckrát ale rozhodně ne...
Ti ostatní s jistým kouzlem nás „pronásledují“ celý život. I když ono kouzlo může pominout velmi brzy. Například zjistíte, že ten milý, galantní a nesmírně inteligentní právník je sice milý, galantní a nesmírně inteligentní, ale že vám zároveň leze na nervy jeho snaha, byť nezáměrná, vás neustále o něčem poučovat, něco vám vysvětlovat a poupravovat vaše názory. Dokazovat vám, že je chytřejší, vzdělanější, vyspělejší, že on má vždycky pravdu. A ještě k tomu na veřejnosti. Před vašimi přáteli! Kouzlo zmizelo, ale na začátku tu bylo. On vás přece přitahoval.
Příběh první: Zamilovaná do porodníka
Příběh můj vlastní. Úsměvný nejen s odstupem času... Má gynekoložka mi, když jsme se bavily o porodu, doporučila svého kolegu. Prý si odrodil své dvě dcery a ona že by to – být mužem a mít tu možnost – nikdy neudělala. Byl to mladý, pohledný a vtipný doktor. Protože jsem měla velmi snadný porod, na sále panovala příjemná atmosféra, nechyběl smích. V opojení mateřstvím jsem si uvědomila, že se mi pan doktor zalíbil. Ovšem ne po stránce sexuální. Spíš lidsky. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, považovala bych ho asi za blázna. Ale opravdu stačí málo, abyste si zamilovaly vlastně úplně cizího člověka (natož gynekologa a porodníka!) Slíbili jsme si, že se uvidíme za dva roky. To si z porodnice odnesu pro změnu holčičku...
Příběh druhý: Schopnost nade vše
Kateřina je těhotná. Žije šťastně a spokojeně se svým mužem v centru Prahy. Vlastně žila šťastně a spokojeně, posledních pár týdnů se mezi tyto pocity vkrádá vztek, smutek, obavy o budoucnost. Říkáte si, že za to mohou rozbouřené hormony? Ne tak docela... „Jakmile Michal kolegyním v práci oznámil, že čekáme dítě, jedna z nich se začala chovat velmi divně. Různě mu nadbíhala, snažila se vlísat do jeho přízně, zvala ho na obědy. Pak přišly na řadu milostné esemesky. A nakonec mu jednou, když byli v kanceláři sami, řekla, že by chtěla nosit jeho dítě. Nic víc by prý nežádala. Jen si myslí, že by byl ‚skvělým dárcem spermatu‘. No, takhle to neřekla. Jako důvod svého rozhodnutí prý vyjmenovala všechny jeho skvělé vlastnosti, pevný charakter, inteligenci, krásný vzhled a bůhví co ještě. Prostě děs! Jak to vím? Michal mi to řekl. Ovšem ne jako vtip. Jemu se to zdálo roztomilé. Proč by své kolegyni její přání nesplnil!? Náš vztah to údajně nemůže ohrozit. Nechápu, jak si může něco takového myslet!“
Ješitnost mužům občas utlumí jinak bystrý mozek. Schopnost empatie je u nich také vzácná, proto není divu, že Michal vůbec nechápal, proč Kateřinu jeho „zážitek“ tak rozladil. Kolegyně po něm přece nic nechce. Nechce, aby opustil rodinu, nechce žádné peníze, nechce, aby dítě případně hlídal a staral se o ně. To by všechno zvládla sama. Zkrátka jí učarovala jeho mužnost. Dokázal oplodnit jinou (svou) ženu, a stal se tak pro ni velmi přitažlivým. Je to vlastně podobné jako v případě vysoce postavených manažerů, bohatých mužů či celebrit. Jejich schopnost je pro některé ženy sexy. Ať už je to schopnost vydělat peníze, schopnost řídit podnik, schopnost být vidět v médiích. Schopnost plodit děti. Přitažlivé může být naprosto cokoli a je tedy dobré s tím předem počítat.
Příběh třetí: Lákadlo jménem životní moudro
Vrásky. U žen nechtěné, u mužů vítané. Jedna z mnoha nespravedlností přírody. Muži zkrátka mají i v padesáti, v šedesáti, v sedmdesáti své kouzlo. Mohou mít. Jana si vybírá výhradně starší partnery. „Už na střední škole jsem naprosto ignorovala spolužáky. Přitahovali mě spíš jejich otcové,“ směje se Jana a přiznává, že nikdy žádného z nich nesvedla a ani se o to nepokusila. „Ve svých sedmnácti jsem ráda koketovala se čtyřicátníky. V pětadvaceti jsem se provdala za muže, kterému bylo šestapadesát. Fascinuje mě, jak se v nás usazují ty prožité roky. Je fakt, že málokdo se umí dostat do bodu – jak já říkám – stařeckého životního moudra. A to může nastat kdykoli. Je ale nutné umět to již prožité správně zpracovat. Od toho, kdo to dokáže, se pak můžete naučit mnohé a také se vyhnout spoustě zklamání. Jak ale říkám, musíte narazit na toho pravého člověka. Je hodně těch, kteří s postupem času zahořknou a dokáží jen nadávat na okolí a na nepřízeň osudu. Nic není jejich vina, oni jsou naprosto dokonalí. Od takových dál!“
Příběh čtvrtý: Pouto krve
Karolína vyrůstala v neúplné rodině. „Otec s matkou se rozvedli, když mi bylo osm. Milovala jsem ho a jeho odchod jsem nesla velmi těžce, tak jak to bývá u dětí, které si nedokážou vysvětlit, proč se rodiče rozcházejí. Rozvod byl docela komplikovaný, a tak jsem po něm tátu vůbec nevídala.“ Přešlo deset let. Karolína za sebou měla protialkoholní léčbu, sama vychovávala dvouletého syna. A jednoho dne potkala o dost staršího muže. „Nedokázala jsem si vysvětlit, co mě na něm tak moc zaujalo. Do té doby jsem se stýkala s kluky stejného věku nebo s jen o málo staršími, ale mezi mnou a Petrem byl třicetiletý věkový rozdíl! Krátce poté, co jsme se seznámili, jsem ho pozvala na večeři a ještě tu noc jsme se pomilovali. Bylo to jako ve snu.“ Sen Karolína žila jenom několik týdnů.
„Čím častěji jsme se setkávali a povídali, tím víc jsme se báli vyslovit krutou pravdu. Petr byl můj otec a já ho milovala už ne jako tátu, ale jako muže. Srdce říkalo, abych se na nic neohlížela a svůj život žila podle rozdaných karet, rozum kázal utéct někam daleko, pryč o Petra. Pryč od táty. A nakonec rozum zvítězil. I když jsme oba cítili snad to samé, nebylo možné dělat jakoby nic a být dál milenkou svého otce. To, co k němu cítím, je i teď neskutečně silné. Láska se smíchala s nenávistí. Prý jsou to dvě strany jedné mince. Ale ta nenávist nepatří Petrovi, spíš něčemu nahoře, co si s námi takhle pohrálo.“
