Ne, ne, rozhodně se jich nezříkejte. Jsou pro náš život důležitější než cokoli jiného. Pomáhají nám při vnímání světa, při vyrovnávání se s velkými událostmi v našem životě. Ať už dobrými, či špatnými. Pomocí nich navazujeme vztahy a nastavujeme si jejich intenzitu a barvitost. Jsou naším hnacím motorem v podstatě při čemkoli.
Emoční inteligence
Už v 70. letech minulého století se vědci zabývali tím, že inteligenční kvocient nemá úplnou vypovídající hodnotu. Prosadit emoční inteligenci jako samostatnou disciplínu se ale podařilo až v průběhu 90. let Danielu Golemanovi svým bestsellerem EQ. Schopnost emoční inteligence se skládá ze dvou faktorů, a sice umět vnímat své pocity a umět s nimi zacházet. A pak je tu empatie, tedy naše schopnost vcítit se do druhých. Kdo toto umění ovládá, bývá úspěšným v podstatě ve všem, co dělá. A je prokázáno, že se mu daří lépe než lidem, kteří mají jen vysoké IQ. Emoční inteligence ale především znamená svobodu. Možnost mít přesně takové pocity, jaké chceme, aniž bychom přitom ohrožovali své postavení či okolí. Jenom je potřeba se s emocemi naučit pracovat. Bohužel to je někdy dost těžké, zvláště, když nemáme dobrý základ z dětství.
Stop automatismům!
Právě dětství je náš emoční základ. A pokud nám tehdy naše okolí dovolilo si emoce stejně jako okolní svět bez větších těžkostí ‚osahat‘, máme velkou šanci žít zdravě emočně v dospělosti. Hůře na tom právě bývají děti, u kterých byly pocity ignorovány nebo zlehčovány, protože nemají moc možností si osvojit strategii, jak s nimi do budoucna zacházet. Potom je často budou potlačovat. Že je to dobře? Že právě toto byste chtěli? Že by se vám bez emocí žilo lépe? Jenže ony se naše reakce na určité podněty, včetně reakcí emočních, jen tak nikam nevypaří. A to, i kdybychom si tisíckrát zachovali chladnou hlavu. A co pak asi hrozí? Napěchovaný kotel vybouchne! Buď ven (a to může být daleko větší trapas, než dávat na sobě emoce znát průběžně), nebo dovnitř (psychosomatická onemocnění jsou už dávno známa). Bezemočně zažité postoje z dětství také můžou způsobit doslova smyčky, kdy se naše negativní úsudky vlastně pořád dokolečka opakují. Když někdo očekává, že nás druhý odmítne, poneseme si to celým životem. A je možné, že jako všechno, co vyzařujeme, se nám to také tak bude dít. Co s tím? Paradoxně pomůže v první řadě přemýšlet. Uvědomit si svoje zaběhlé mechanismy. A pak zase zpátky do světa emocí. S nimi se dá totiž pracovat zase jen přes emoce. Jak??Prostě tak, že se naučíte tam, kde je to možné, je nechat proudit. A to i emoce negativní. Ty jsou totiž také nedílnou součástí naší osobnosti.
Dobré a zlé emoce
Podle Jara Křivohlavého, našeho předního psychologa, který se mj. zabývá i pozitivní psychologií, nejsou negativní emoce důsledkem nedostatku těch pozitivních. „Každý z nás má, do určité míry na sobě nezávisle, zároveň jak určitou míru radostí, tak i starostí,“ uvádí a dodává k tomu, že celková výše kladných a záporných emocí i jejich poměr je u každého z nás odlišný. Ale zatímco pozitivní emoce nás vedou spíše do klidu a do spokojeného ‚lebedění‘, ty negativní v nás častěji vyvolávají okamžitou reakci. Třeba při strachu o život zareagujeme mnohem rychleji, než bychom stihli řešení rozumově vymyslet. Z čehož logicky vyplývá nejen to, že mají negativní emoce v našem životě své místo, ale také to, že se mnohdy paradoxně mohou přetransformovat v něco dobrého. Vzpomeňte si například na to, jak vás vaše naštvání se nad nespravedlností češtinářky dovedlo na vysokou školu! Nebo jak vás ‚kopačky‘ od toho frajírka ‚dokopaly‘ k tomu, abyste snáze zhubly až na svou vytouženou váhu!
Zlost je jedovatá!
Ovšem, rozhodně vás tu nenabádáme, abyste za každou cenu projevovali svou negaci a vztek. Pokud totiž dáme průchod opravdu veliké zuřivosti, většinou v nás zůstane ještě mnoho hodin, a může tak ohrozit nejen naše vztahy, práci, ale také zdraví. Zrychlený puls, zvýšený krevní tlak i adrenalin nám doslova zatemní mozek a omezí jeho provoz. Tato reakce pak odeznívá ještě dlouho po tom, co se daná situace stala! Nevyplácí se ale ani zlost ‚spolknout‘. Bude nám stejně ležet v žaludku. Odborníci radí, zkusit si ji uvědomovat a už na začátku s ní pracovat. Především negativní emoce dále neživit. Třeba tím, že se s dotyčným začnete hádat, urážet se. Když ve slovním (doufejme jen slovním) souboji vyhrajete, je to bitva, ne válka. A vězte, že ten druhý na to nezapomene a ve slabé chvíli vám to i vrátí. Negativní emoce totiž mají skutečně mnohdy daleko větší sílu než ty pozitivní. A vítěz se pak snadno stane poraženým.
Jak tedy na emoce? Paradoxně s rozumem. Zkuste svoje emoce vědomě popouštět. Vyjadřování emocí má prý prokazatelný vliv v boji proti rozčilení, stresu, depresím i nemocem.
Patero, jak na emoce na další straně!
Patero, jak na emoce:
1 Vnímejte své pocity, budou vám ve všech směrech nápomocny ke všemu, co si vymyslíte.
2 Nenechte se nikým otrávit, ani sami sebou, a to především!
3 Nepotlačujte svoje emoce, hrozí výbuch!
4 Zkoušejte nové věci a neřiďte se pořád jenom zažitými stereotypy z dětství...
5 Směs dobrých i špatných emocí máme všichni a potřebujeme je!
