Každá doba má svoje nemoci, se kterými se klasická medicína nedokáže úplně vypořádat. Současnost má rakovinu. Už jenom při vyslovení toho slova většině z nás přeběhne mráz po zádech. O takových věcech se přece nemluví! Jsou sice všude kolem nás, podle statistik je každý třetí člověk potenciálně náchylný k rakovinnému bujení. Proč to tabu? Kdo se někdy s rakovinou setkal tváří v tvář u sebe nebo u někoho z blízkých (a že takových lidí je stále víc a víc), ví, že tahle nemoc znamená dotek smrti nebo smrt samu.
A ta je v současnosti tabu úplně. Málokdo o ní totiž ví něco bližšího, je příliš transcendentální pro dnešní, přetechnizovanou dobu praktického rozumu. Občas je možná dobré zrušit tabu a mluvit o věcech, o kterých se normálně jenom vystrašeně šušká v koutku. Tak to vidí publicistka, art direktorka a maminka tříleté holčičky Tonky Světla Kořánová, která rakovinou onemocněla, prošla dlouhým a vyčerpávajícím léčením, dotkla se druhého břehu a vrátila se zase zpátky. Její příběh bude pro ty, které mají podobný problém, povzbuzením, že člověk vydrží hodně a že nic nemusí být úplně ztraceno...
Sen o dítěti
Světla rozhodně nepatřila mezi neduživé a nemocné děti, vlastně i během dalšího života bývala zdravá. Když zjistila, že nemůže otěhotnět, rozhodli se s manželem zkusit nejdříve umělé oplodnění, a když ani to nevyšlo, shodli se, že požádají o adopci. Prošli dlouhými a prý občas dost potupnými testy. A čekalo se. Poslední dva roky před nemocí prý měla velmi hektické a stresové období, které pravděpodobně proces nemoci nastartovalo a urychlilo. Dostala od svého muže jako dárek zájezd do Turecka, který dvakrát kvůli nemocem manžela odložili. Když napotřetí konečně vyrazili, Světla prý trnula, co se stane. „A taky že se stalo – manžel měl uprostřed istanbulského tržiště mozkovou příhodu a odvezli ho do turecké nemocnice. Byl to hodně náročný víkend. Byla jsem ochotná udělat snad cokoliv, abych ho nějak dostala do Prahy, což se nakonec podařilo. Už v těch týdnech mi bylo divně – nic mě nedokázalo potěšit, ani věci, které jsem měla dřív tak ráda – příroda, slunce, květiny –, neměla jsem vůbec z ničeho radost...“
Těsně před předloňskými Vánoci jim volali, že by pro ně měli holčičku k adopci. „Bylo to krásné, ale vůbec jsme nepočítali, že by se nám podařilo adoptovat malé miminko! Byla jsem připravená tak na tříleté děcko, ale Tonce bylo teprve osm měsíců. Byla ještě tak malinká! Tehdy to bylo hodně náročné období, i když zároveň krásné. Vůbec jsme doma neměli nic připravené a já ani nevěděla, jak se o takové děťátko starat. Když maminka nosí dítě devět měsíců v břiše a porodí, přirozeně to vyplyne, myslím... Ale u nás to bylo ze dne na den. Hrozně jsem se bála, že jí nějak ublížím – byla tak maličká... Ale když jsem ji hned první den, co jsme se na ni byli podívat, vzala do náruče, bylo mi jasné, že k nám patří. Hodně lidí dnes dokonce říká, že jsme si dost podobné. Papírování kolem osvojování mi na klidu také nepřidalo – neustále chyběly nějaké dokumenty, další se zase ztratily na soudu – hrůza!“
Nešťastně šťastná
Do toho všeho Světlin manžel nahmatal v jejím prsu tvrdou kuličku. Přesvědčil ji, aby šla ihned na kontrolu. „Odjeli jsme všichni na Vánoce na chalupu, kam mi volal náš známý lékař, že musím ihned přijet, že má podezření na zhoubný nádor. Ještě mi to celé nedocházelo. Došlo mi to, až když jsem čekala u lékaře v kabince na sondu. Intuitivně jsem věděla, že to bude špatný. Plakala jsem jako nikdy v životě, což je u mě opravdu nezvyklé – jsem Berano-Štír a takové konstelace hned tak plakat neuvidíte – jsme citliví, ale vše si dusíme uvnitř. Ihned nato jsem absolvovala operaci, po níž jsem se dala relativně do pořádku. Říkala jsem si: ‚No co, kus prsu, od čeho je plastická chirurgie. Tak nějak jsem měla tehdy pocit, že operací to vše končí. Jenže... brzy mi lékaři sdělili, že se udělaly metastázy a že musím na chemoterapii. To mě úplně ‚sejmulo‘, bylo to jako blesk. Bydlím v šestém patře, a tak mě párkrát zastihla myšlenka, že bych to skončila. A to by mě předtím ani ve snu nenapadlo pomýšlet na sebevraždu. Jenže když máte malé dítě, tak to nejde. Nemohla bych to Tonce udělat. První maminka ji opustila, a teď by to měla udělat i ta druhá? Už jen proto jsem si říkala, že musím žít.“
Strach a samota
„Chemoterapii bych nepřála nikomu. Je to silný zásah do systému a úplně vás psychicky i fyzicky změní. Paralyzuje vás. Říkala jsem si tehdy, že mám ‚chemomozek‘. Nejsem ufňukaná, ale teď jsem najednou byla. Věděla jsem, že jdu všem v okolí na nervy, což mě ještě více paralyzovalo. Měla jsem strach a cítila, že je člověk na všechno sám, když dojde na lámání chleba. I když jsou blízcí u vás, těžko vás mohou pochopit. Nejde to. Ten, kdo se dotýká smrti a utrpení, jste vy. Proto jsem se rozhodla odstěhovat se i s Toničkou na chalupu v Brdech. Příroda mě hodně pomohla. Chodily jsme na dlouhé procházky do lesa, objímaly jsme stromy, starala jsem se o Tonku a dojížděla na léčení. Tonička je úžasná holčička. Když už jsem vyčerpáním nemohla a bylo mi zle, pustily jsme si na počítači pohádky, ona mě objímala a říkala: ‚Maminko, neplakej...‘
Po osmi chemoterapiích následovalo dvaatřicet ozařování. Bylo to dost náročné. Onkologická oddělení jsou nabitá a vůbec se tam s vámi nikdo nemazlí. Chemoterapie například probíhá v místnosti, kde leží i pár desítek pacientů a přibližně čtyři hodiny dostávají všichni těžkou chemii do žil. Je to místnost utrpení a bezútěšnosti – často tam se mnou byli mladí lidé. O slzy nebyla nouze. I mně občas povolily nervy. Po chemoterapii je vám totiž opravdu špatně – zvracíte, tělo je skrz naskrz otrávené. Zbystří se vám smysly, měla jsem čich jak pes, motá se hlava. Po druhém kole mi zase ochrnovaly ruce a nohy... Dodnes se mi okamžitě udělá zle a podlomí kolena, když cítím Chanel No. 5, který jsem tenkrát používala, protože jsem ho milovala. Nebo když jdu kolem těch oken na Karlově náměstí... Po ozařování jsem zase měla kůži na prsu rozmokvalou až do masa... Rakovina vezme ženě všechny její symboly ženství – prsa, vlasy, řasy i obočí. Možná i proto jsem odešla z Prahy natrvalo, mám ráda samotu...“
Sama na sebe
Po skončení procedur začalo být líp. Teď Světla Kořánová dochází pravidelně jednou za tři měsíce na kontrolu krve a ve všemohoucnost lékařů nevěří. „Vím, že z krve se recidiva nemusí nutně zjistit. Samozřejmě že mám strach, kdo by ho neměl! Ale mám pocit, že jsem v sobě kvůli nemoci něco transformovala – naučila jsem se myslet i na sebe, nejen na své okolí, jak jsem to vždycky dělávala. Mám chuť žít a mám radost i z drobných událostí, jako třeba když vidím po zimě nádherně kvetoucí stromy nebo Tonku, jak si hraje...“
Staří moudří čínští lékaři říkali, že rakovina je principiálně nechuť žít, anebo také nadměrné vyprázdnění některého energetického meridiánu .A když je někde extrémně prázdno, musí být někde v systému naopak energie přebytek – a to je právě tam, kde se objevuje nádor, bujení. Co prý stačí udělat, je srovnat meridiány, stejně jako topenář seřizuje radiátory etážového topení, to se dělá jehlami, moksováním či shiatsu. Aby takový stav myšlení pacientovi vydržel, musí zákonitě změnit myšlení. Už více nevyprazdňovat prázdné, aby se to někde znovu nepřeplnilo a nepřešlo v nádor. Pacient musí něco zásadního v životě pochopit. Když se to stane, nemoc zmizí, nastane rovnováha. Světla ji, zdá se, našla. „Dříve jsem měla jen práci, stres starosti o manžela a o všechny kolem. Možná to nebyla ta pravá motivace, proč žít. Teď, když mám Toničku, je to jinak. Ona je důvod, proč chci žít. Přišla ke mně jako dárek z nebes v pravý čas...“ Světla vypadá krásně a zdá se, že v jejích energetických meridiánech a v životě pomalu nastává harmonie.
