Když na jaře roku 1943 vystoupil z taxíku před domem v Greenwich Village, kde bydlela jeho sestra Frances, měl na hlavě nepřehlédnutelný měkký plstěný klobouk. Cestou ze středozápadu myslel Marlon na jedinou věc: stát se hercem a zapomenout na minulost. Jako dítě žil na farmě ve státě Illinois, kde si jeho rodina v tvrdé společenské hierarchii nestála zrovna nejlépe. Otec, obchodní cestující, proháněl lehké ženštiny a všechny svoje děti ignoroval, matka nebyla o nic láskyplnější. Alkohol byl pro ni anestetikem potřebným k tomu, aby utlumila bolesti a zklamání, která jí přinášel život. Za mnoho let se ukázalo, že podobnou náklonnost zdědil také její syn, jeden z nejvýraznějších hereckých talentů 20. století.
Beznadějný případ?
Každé ráno před odchodem do školy si malý Marlon drbal galoše a snažil se je vyčistit od hnoje, protože jeho povinností bylo dojit krávu a krmit kuřata. Po celý svůj život se snažil zbavit pachu hnoje, který ho pronásledoval. Během studií na vojenské akademii v Shattucku se vzpouzel proti jakékoli autoritě a proti konformitě jako takové. Od vojenského drilu utíkal do stránek časopisu National Geographic, kde objevil krásu pláží ostrova Tahiti. Ze všeho nejvíce na něj zapůsobil výraz tváře tamějších obyvatel – byly to šťastné, upřímné obličeje, ze kterých čišela radost.
Po vyloučení z vojenské akademie kvůli studijním neúspěchům a problémům s disciplínou bylo Marlonovi osudem předurčeno pokračovat po jiné cestě. Ničivé věštby despotického otce, který svého syna ujišťoval, že z něj nikdy nic nebude, se nesplnily. Ve třiadvaceti letech zazářil jako Stanley Kowalski v divadelní inscenaci dramatu Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. Recenze byly pozitivní, několik autorů soudilo, že v bezcitném, brutálním Kowalskim hraje Marlon sám sebe. Úspěch představení, jež se hrálo na Broadwayi, přinesl Marlonovi kromě pravidelné výplaty i mnoho ženského obdivu. „Ať jsem projevil zájem o téměř kteroukoliv ženu, mohl jsem ji dostat do postele a to bylo opojné. Pro čtyřiadvacetiletého mladíka, který s nadšením následoval svůj penis, kamkoliv se mu zamanulo, to bylo něco úžasného,“ uvedl Brando po letech ve svých vzpomínkách. Oslnivá kariéra se rozjela na plný plyn.
Divoch s vášní v očích
Díky rolím ve snímcích Muži, Divoch, Mladí lvi, Křivák a mnoha dalších se stal Marlon v 50. a 60. letech minulého století symbolem renesance americké kinematografie. Ztvárňoval typ rebela, který se odmítá smířit s předsudky a vrhá se do života na vlastní pěst. Status mladé vzpurné hvězdy působil na producenty jako magnet a Marlon pracoval často na několika filmech najednou. Krví mu koloval adrenalin, alkohol a testosteron a pro role rebelů měl to patřičné duševní rozpoložení. Po dvou nebo třech skleničkách nevěděl, co je strach, a své nabroušené hrdiny dokázal zahrát citlivěji a sympatičtěji, než vykresloval sám scénář.
Ženám připadal okouzlující, silný a krásný. V životě jich měl stovky a erotické zážitky doslova sbíral. U žen prý toužil najít onen zvláštní sladký pach po alkoholu, kterým na něj dýchala jeho matka, nevyléčitelná alkoholička. Ženy proto nenáviděl a miloval zároveň, proto k nim dokázal být současně něžný a okouzlující, ale také necitlivý a krutý. Nutno podotknout, že Brandův vkus byl vcelku specifický, zaměřoval se na exotické krásky. V roce 1957 se oženil s indickou herečkou Annou Kashfi, s níž vydržel dva roky a měli spolu syna Christiana. Vzápětí začal chodit s mexickou herečkou Movitou Castaneda. Vzal si ji ale prý jen proto, aby legitimizoval jejich dítě. Za další dva roky se při natáčení filmu Vzpoura na Bounty zamiloval do o sedmnáct let mladší tahitské kolegyně Tarity Teriipaia. Opět se rozvedl, adoptoval její dítě a neteř a spolu měli další dva potomky. Po jejím boku vydržel do roku 1972.
Sestup do pekla
Hercovu komplikovanou povahu formovaly rány osudu. Ženy, jež mu vstoupily do života, a děti, které mu porodily, se musely vyrovnat s jeho obrovskou popularitou. Marlon věděl, jak ovládat emoce svých diváků, ale nikdy se nenaučil chápat a ovládat sám sebe. Podle některých životopisců nepřímo zavinil tragédie svých dvou nejmilejších dětí. Syn Christian z prvního manželství zabil snoubence své nevlastní sestry Cheyenne a ta o několik let později spáchala sebevraždu. Její matka Tarita obvinila Marlona ze zneužívání dcery, protože v jejím deníku našla záznam o intimním masírování. O svém pohnutém životě sepsala Tarita paměti: Marlon, moje láska i trápení. Tuki Brando, syn Cheyenne, se stal slavným modelem a charismatické geny svého dědečka nezapře. V oficiálních autobiografiích se uvádí odlišný počet Marlonových potomků, soudně přiznaných bylo jedenáct, neoficiálně třicet…
V době největších skandálů Brandova kariéra skomírala, šířily se řeči o jeho komplikované povaze a on sám přicházel na to, jak je sláva dvojsečná. „Moc a vliv filmové hvězdy jsou nepochopitelné, já se však o ně neprosil. Lidé mi je vnutili,“ hořce vzpomínal. Na vrcholu svých sil však herec zacházel s talentem lehkovážně. Některé jeho role byly právem zapomenuty, jiné se staly fenoménem. Jako například mafián Vito Corleone v Kmotrovi (1972) nebo Paul v Posledním tangu v Paříži (1972). Když herce oslovil Francis Ford Coppola s nabídkou na natáčení Apokalypsy (1979), přiblížila se Marlonova váha 150 kilogramům. Nevyzpytatelný herec se nezmínil režisérovi o své nadváze ani o tom, že si nechal před natáčením oholit hlavu. Režisér mu oplatil vyjádřením, že byl naprosto nezvladatelný, líný a že se choval jako dítě. Role šíleného plukovníka Kurtze vynesla Brandovi druhého Oscara, možná i proto, že ho zcela pohltila: „Tehdy jsem se patrně dostal nejblíž k bodu, kdy mi hrozilo, že se ve své roli ztratím.“
Ztráta životní síly
Po padesáti letech života na očích veřejnosti žil Marlon Brando v ústraní, za branou domu na Mullholand Drive. Únikem před slávou i dotěrnými novináři se mu stal soukromý tahitský ostrůvek Tetiaroa, na kterém pozoroval západy slunce. V posledních letech života se ve filmech objevil někdy jen na pár minut, zato za horentní sumy. Za malou roli Jor-Ela ve snímku Superman inkasoval astronomický honorář ve výši 3,7 milionu dolarů. S přibývajícím věkem se však objevovaly choroby. Trpěl cukrovkou, měl slabé srdce, vysoký krevní tlak, potíže s chůzí i se zrakem. K tomu se poprvé začalo veřejně mluvit o zákeřné nemoci, která zřejmě herce sužovala už od mládí – o bulimii. Chorobné přejídání a následné prudké zvracení ho trápilo od 50. let.
„Večeřeli jsme, Marlon potom utíkal na záchod, vrátil se a objednal si další jídlo,“ napsala jeho dlouholetá asistentka Alice Marchak v knižních vzpomínkách Já a Marlon. Ten pokračoval ve své dlouhé životní pouti, dokud 1. července 2004 nezemřel na fibrózu plic.
