„Že jsem jiná než ostatní, jsem zjistila ve třetí třídě. Byla jsem ve škole nová a horko těžko hledala spřízněnou duši. Myslela jsem, že jsem dvě kamarádky našla, jenže obě se mnou přestaly mluvit. Když jsem se pídila po důvodu, prozradily, že dostaly od maminek příkaz držet se ode mě dál, aby něco nechytly. Celá zmatená a zahanbená jsem se svěřila matce. Ta dorazila do školy a mojí třídě vysvětlila, že trpím poruchou zvanou vitiligo. Při ní buňky, které mají produkovat melanin, buď odumírají, nebo přestávají fungovat. Ztrátou pigmentu se mi na pažích, nohou a obličeji objevily světlé skvrny. Není to nakažlivé. Ale zároveň na problém neexistuje lék.“
„Nenarodila jsem se tak.“
„S vitiligem jsem se nenarodila. Propuklo u mě asi ve čtyřech letech. Změny na kůži si nepamatuju, vybavuju si jen milující rodinu. Vyrůstala jsem v lepší části Toronta, byla jsem šťastné dítě. Nejradši jsem se motala po matčině salonu krásy, navštěvovala jsem tátu na Jamajce a v Atlantě. Měla spoustu kamarádů. Když jsem ve třetí třídě přestoupila na jinou školu, život se mi obrátil vzhůru nohama. Děti pokřikovaly, že jsem kráva, a bučely na mě. A na vyšším stupni základní školy se slovní šikana proměnila ve fyzickou. Jednoho chladného večera po baseballovém zápase do mě jedna holka strčila. Netoužila jsem se s ní prát. Moje kůže je v extrémních teplotách dost citlivá, nechtěla jsem nic riskovat, a tak jsem útok jen pasivně přetrpěla. Nazítří za mnou tatáž dívka přišla znovu, ale to už jsem se bránila. S ní už jsem potyčky neměla, ale šikanu jsem zažívala pořád.“
„Jsi jako motýl!“
„Na střední mě obtěžovali ještě víc, tak jsem začala chodit za školu. Nakonec mi zástupce ředitele doporučil přejít na nestátní školu. Bylo to šílené – vyhnali mě, i když jsem nic neudělala. Přestoupila jsem a našla si práci v call centru. Líbilo se mi, že si sama vydělávám peníze a jsem nezávislá. Ale střídání práce a studia se nedalo udržet. A tak jsem si v šestnácti letech vybrala práci. Zhruba v té době se věci začaly obracet k lepšímu. Novinářka Shannon Boodram viděla na Facebooku moji fotku a řekla mi, že jsem nádherná. Natočila se mnou video na YouTube, které mělo tisíce zhlédnutí. Poradila mi práci modelky. Mně by nic takového ani nenapadlo.
Představovala jsem si, že budu jednou pracovat v zábavním průmyslu nebo ve zpravodajství, ale od té doby, co jsem vypadla ze střední, jsem prostě žila ze dne na den. Je úžasné, kolik zmůže jedno malé povzbuzení. Uvědomila jsem si, že bych mohla využít svůj jedinečný vzhled jako přednost. Mluvila jsem o tom s jednou agentkou, ta ale modeling zamítla a navrhla mi, abych se radši věnovala líčení. De facto mířila na moji kůži. Nevzdala jsem se. Sdílela jsem své fotky na Instagramu a zasypávala jimi agenty. Odpověď byla vždy stejná: Ne. V Torontu jsem se zúčastnila show America’s Next Top Model: All-Stars, kde jsem sbírala odvahu, abych vůbec pozdravila ostatní soutěžící. Vypadlo z nich: ‚Bože. Jsi zatraceně úžasná.‘ Jedna z nich držela mou tvář v dlaních a prohlásila: ‚Vypadáš jako motýl.‘“
