Války, sňatky, revoluce, dobyvatelské výpravy, náboženská hnutí. Výčtem krvavých střetů na vás dějepisář nešetřil. Jak se ale v minulosti oblékalo, spalo, nakupovalo, vařilo? A jak žily ženy? Vladimír Úlehla, autor knihy Jičín na konci 19. století, měl to štěstí, že stihl zapsat vyprávění Štěpánky Volfové, která uchovala překvapivé vzpomínky své tchyně na život českých žen před sto lety. Jak vypadaly jejich nejběžnější činnosti?
Péče o děti: Kojenecké prádélko, mezi ním i prací plenkové kalhotky, se šilo ze starého, dobře sepraného prádla. Dětem se nechávaly dlouhé vlásky a do čtyř let nosili chlapci i dívky sukýnku. Pak se teprve začalo odlišovat oblečení dívčí a chlapecké a také hračky. Dívky měly své panenky, pro majetné už se vyráběly kloubové s porcelánovými obličeji a zavírajícíma se očima, na ně několikery šatičky a také pokojíček s malým nábytkem. Holčička z chudé rodiny chovávala jako panenku v náručí polínko obalené hadrem.
Toalety: Záchody v domech byly na konci 19. století suché a u menších bytů chudších lidí často společné, jeden na pavlači nebo v mezipatře. Jen výjimečně si některá čistotná žena na toaletu nosila z předsíně své lepenkové kolo, které přesně kopírovalo otvor společného záchodu.
Prádlo: Před sto lety se už běžně nosilo spodní prádlo, tedy košile a dlouhé spodní kalhoty. Jen chudina na prádlo neměla a nemajetná holka přicházela do manželství „s holým zadkem“. Šněrovačka čili korzet, vyztužená vertikálně kosticemi, zdvihala poprsí, tlakem ale deformovala vnitřní orgány, hlavně žaludek a plíce. Některé dámy oblékaly ráno župan opatřený dovnitř všitou šněrovačkou bez kostic, a tak svírající šněrování do korzetu o pár hodin oddálily. Menstruační vložky se neprodávaly – ženy si je šily a také praly samy. Početné soupravy prádla tvořily hlavní součást výbavy, kterou žena přinášela do manželství. S pomocí švadleny se šilo doma a nevěsta vyšívala monogram. Prádlo bylo velkou hodnotou, vydrželo rodině na celý život.
Praní: Pralo se jednou za měsíc až za dva a byla to dřina. Pralo se ručně na valše, často pomohl rejžák, s užitím jádrového mýdla a krystalické sody na barevné prádlo. Nejčastěji se pralo zase v kuchyni a vaření se ten den muselo „ošidit“. U Volfů bývala jen čočka s vejcem.
Boty: Nosily se malé a úzké boty, často ještě bez rozlišení tvaru pro levou a pravou nohu. Zle deformované nohy, s prsty kromě palce ohnutými dolů do bříšek chodidla, bývaly u žen časté.
Manželství: Manželství se chápalo jako svátost a uzavíralo se na celý život. Rozvodu se dalo dosáhnout jen v uherské části monarchie. Manželé, kteří se chtěli rozejít, jezdívali tedy do Budapešti. Odpovědnost za ztroskotané manželství se dávala ženě. Dívky myslívaly na svatbu velice brzy, protože zůstat neprovdaná stará panna představovalo společenskou pohanu. Nejčastěji taková dívka pomáhala v domácnosti některého sourozence jako lepší služebná, mnohdy zatrpklá a kyselá. Muž se ženil ve 25 až 30 letech, kdy už byl schopný zabezpečit rodinu. Dívky se vdávaly co nejdřív, takže běžný věkový rozdíl manželů býval třináct let.
Plavání: Koupání na plovárně u rybníka Kníže nebylo ještě společné. Ženám se vyhradila doba od půl čtvrté do šesti. Koupaly se v bachratých kalhotách do půli lýtek, v punčochách, v přiléhavých živůtcích navlečených na korzet a na hlavě měly mohutné čepice z voskovaného plátna.
Sex: Od středních vrstev nahoru se od nevěsty žádalo panenství a úplná sexuální nezkušenost. Přes odpor církve se v novinách objevují inzeráty slibující antikoncepci („gumové a rybí speciality francouzské i anglické“) a první knihy o sexu: Život pohlavní, Hygiena lásky, Zpověď krásné ženy. V Praze připadalo na sto porodů 45 % nemanželských dětí! Na odbyt u fotografů jdou „lechtivé obrázky” pro pány.
Móda: Doma se hodně šilo, spravovalo a přešívalo. Dostupným pomocníkem byl šicí stroj, který u nás předvedl Vojta Náprstek na Střeleckém ostrově v lednu 1863 členkám svého budoucího Amerického klubu. Zámožným jičínským dámám, když se chystaly v masopustním období na plesy, nestačily místní salony a jezdily šít až do Prahy. Sukně musela být do konce první světové války dlouhá a směla poodhalit leda kotník. Často se dotýkala až země, zvlášť když měla vlečku, a vířila prach. Sukni do půl lýtek si mohly dovolit nosit jen dívky do čtrnácti let. Běžné šaty mívaly dlouhé rukávy a vysoký límeček až ke krku. Dekolt se strpěl jen u plesových šatů.
Kosmetika: Reklama nabízí přípravky proti bradavicím, vráskám, pihám, akné, lupům. Prodává se liliové mýdlo pro „růžovou, něžnou, omládlou pleť“, pudry nebo proslulá pomáda Anny Scillagové, po níž vlasy „za čtrnáct měsíců sahají až na zem“.
Taneční: Příležitostí pro seznámení byly taneční zábavy, plesy, na venkově muzika. Vstup do první plesové sezony byl pro šestnáctiletou dívku vzrušující a opojný. Podle T. G. Masaryka ale znamenal také „začátek škaredého lapání muže”. Navštěvovat plesy více než tři sezony, aniž se našel ženich, bylo pro zámožnější rodinu potupné. Každá měšťanská dívka, třeba i starší, musela mít při zábavě s sebou doprovod – gardedámu. Tu potřebovala i tehdy, když šla na procházku se svým ctitelem. Nové možnosti poskytoval na konci století sport, když i dívky chodívaly bruslit a začínaly jezdit na cyklistické výlety, to už bez gardedámy.
Koupání: Lidé ze střední vrstvy se koupali jednou týdně, v sobotu, a to si i vyměnili prádlo. Služebná či manželka nanosila ve štoudvích vodu z kašny nebo ze studny a ohřála ji na kamnech. První vstoupil do necek muž, který měl v rodině jako živitel přednost. Po něm děti, pak žena v koupací košili, přes niž se mydlila; nahota se totiž považovala za neslušnou. Poslední se myla služka. Chudé rodiny odbyly sobotní mytí jen vstoje u škopku. Ručníky nebyly, utíralo se do prostěradla.
- pondělí 25. března 2019
