Tanga, stahovací kalhotky, podprsenky, zvedačky, korzety, spodní košilky. Možnost vybírat si z kvalitního, slušivého a hlavně pohodlného prádla je ale poměrně mladým přepychem. Vaše historické kolegyně válčily na poli nedbalek mnohem obtížněji.
Smyslné Kréťanky
První předchůdkyně podprsenky se objevila dva tisíce let před naším letopočtem na Krétě a vůbec nesloužila k zahalení ňader. Kréťanky si pruh látky omotávaly pod prsy a zdůrazňovaly tak své vnady, které vesele vyhlížely ven. Postupem času ale podobná móda začala být považována za nepřípustnou a ve starém Řecku se nemravná podprsenka přetvořila v korzet. Už malé dívky nosily sešněrovanou hruď, aby měly rovné držení těla a vypadaly štíhlejší.
S hrudí ovázanou pruhem látky chodily posléze i Římanky a tahle nepohodlná móda se udržela velmi dlouho. Zlom přišel až ve středověku, kdy se korzety používaly ke zvýraznění plného dekoltu. Mnohem početnější skupiny chudých žen ale oblékaly dlouhé košile, které jim sloužily coby podprsenka, kalhotky i menstruační vložka zároveň. Na druhé straně jim ale tahle varianta skýtala víc pohodlí než korzety vyrobené z železných plátů a drátěných ok. Na dvoře Kateřiny Medicejské a anglické královny Alžběty se dvorní dámy stahovaly na třicet centimetrů v pase, což mělo za následek, že často ztrácely vědomí, a nezřídka se stávalo, že se v ocelovém pancíři i udusily.
Ach, ty nemravné cyklistky!
Postupem času začala kov v korzetu nahrazovat pevná látka. Ideálem ale zůstával vosí pás a ňadra dmoucí. Když se potom v empírovém období začaly objevovat průsvitné sukně, vkráčely na scénu poprvé spodní kalhotky. Jednalo se o dvě oddělené a na sobě nezávislé nohavice dlouhé až ke kotníkům, které, pokud dáma potřebovala na záchod, nemusela vůbec sundavat. Pánská móda byla v tomto ohledu napřed: muži se pyšnili spodky už nějaký čas jako znakem své vznešenosti.
Dlouhé nohavice si udržely přízeň až do devatenáctého století a jejich podoba se za tu dobu příliš nezměnila. Když ale přišlo do módy ježdění na kole, rozstřižené nohavice se ukázaly pro dámy jako silně nedostačující. A to byla výzva pro feministku Ameilu Bloomerovou, která propagovala myšlenku, že ženy mají právo dělat totéž jako muži. Vzpomněla si na střih kalhot, které se nosily v Turecku, udělala na nich několik úprav a problém s nemravnými cyklistkami se vyřešil. Ameiliny spodky sklidily obrovský úspěch, staly se poznávacím znamením nezávislých žen a po své stvořitelce dostaly dokonce i jméno – bloomers.
Podprsenka z kapesníků
Mezitím už ve svém vývoji ušla pořádný kus i podprsenka. Na konci devatenáctého století se oddělila od korzetu a byla představena jako samostatný kus oděvu. S dnešní textilní a relativně pohodlnou podprsenkou ale neměla vůbec nic společného, protože její košíčky byly vyrobené z drátěné síťky. Naštěstí si s ní ženy užívaly jen několik let. V roce 1913 to jistou Mary Phelps Jacobovou z New Yorku přestalo bavit a ze dvou kapesníků a několika stuh si vyrobila vlastní podprsenku. A protože její vynález sklízel velký ohlas mezi přítelkyněmi, začala kapesníkové podprsenky vyrábět i pro ně a prodávat po jednom dolaru.
O podnikavé dámě se doslechl ředitel textilní společnosti a přesvědčil ji, aby mu nápad prodala za patnáct set dolarů. Mary souhlasila, ale vzápětí by si pravděpodobně nejraději nafackovala, protože firma na jejím nápadu vydělala během třiceti let patnáct milionů dolarů. Další vylepšení (kostice, výztuhy, zvedačky a podprsenky bez ramínek) následovala v rychlém sledu. A o tom, jak moc si ženy své intimní pomocnice váží, svědčí i skutečnost, že čtenáři časopisu Focus jí přisoudili osmdesáté místo na žebříčku nejužitečnějších vynálezů. Podprsenka se umístila hned za kosmickou lodí!
