Textilní výroba se ve Dvoře Králové za druhé světové války zastavila, ale továrny opuštěné nezůstaly. Do několika týdnů změnily sortiment, nacistické Německo do nich přestěhovalo výrobu součástek pro motory letadel Junkers.
Ve Dvoře se na soustruzích a lisech vyráběly trubkové rozvody, lisované díly či hnací ústrojí do motorů. Produkce dosáhla takového objemu, že pro německý letecký průmysl byly zdejší továrny nenahraditelné. Junkers se už na podzim 1942 zajímal o vyvlastněné závody, které založili židovští průmyslníci Josef Sochor a Martin Mandl.
Z bombardovaného Německa nacisté přesouvali výrobu do bezpečnějšího protektorátu. Její spuštění v tehdy devatenáctitisícovém městě stálo víc jak 28 milionů říšských marek. Němci zabrali i další továrny. Vyklidili textilní stroje, přivezli výrobní linky i odborníky.
„Textilní továrny na to byly stavebně dobře připravené, haly měly ideální velikost, stačilo jen vyměnit stroje,“ říká zastupující ředitelka muzea Dana Humlová.
Změna výroby se odehrála bleskově. „Byla to otázka pár měsíců. Z dnešního pohledu se to zdá až neuvěřitelné,“ poznamenává spoluautor výstavy Josef Jiránek, znalec historie textilního průmyslu. Tiskací stroje byly uloženy na různých místech ve městě, některé Němci odvezli.
„Existují záznamy, že po konci války byly objeveny v rozbombardovaných německých městech a převezeny zpátky do Dvora Králové,“ pokračuje.
Výstava v Městském muzeuNa výstavě nazvané Bílá místa konce války ve Dvoře Králové nad Labem: výroba a nucené nasazení, která ve špýcharu muzea potrvá do 11. listopadu, se podíleli i soukromí sběratelé. K vidění jsou vyráběné součástky do leteckých motorů, vrtačky, výplatní pásky, průkazy zaměstnanců, řada dobových fotografií a také svědectví pamětníků. |
Při rozjezdu dvorské pobočky převzala firma Junkers desítky zaměstnanců textilek, ale to nemohlo stačit. Proto Německo povolalo nuceně nasazené z celého protektorátu.
Na podzim 1943 masivně nasadilo ročník 1924, školili se přímo ve Dvoře Králové, ale také jezdili do německých továren, leckdy i na několik měsíců. O rok později přišly do provozů ještě mladší ročníky, chlapci ve věku 16 a 17 let.
„Někteří Dvoráci se přihlásili i dobrovolně, protože to měli blízko k rodinám, o které se museli starat. Jinak tady pracovali lidé z celé země,“ podotýká Dana Humlová.
Dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu
„Dvorské továrny se staly tak důležité, že bez nich by letadla Junkers nevzlétla,“ míní Josef Jiránek. Součástky do motorů vyráběly víc jak čtyři tisíce pracovníků. Výrobky se odvážely převážně vlakem. Linky jely 24 hodin denně a šest dní v týdnu.
Dělníci pracovali v dvanáctihodinových směnách, výdělky byly zanedbatelné. Mnoha lidem tvrdá práce v dvorských fabrikách však zachránila život. Díky ní se vyhnuli totálnímu nasazení v ostřelovaných německých továrnách, kde našly smrt tisíce Čechů.
Ve Dvoře Králové bylo devět větších ubytoven, dělníci přespávali v továrních halách, školách i v chudobinci. Často ve velmi špatných podmínkách.
„Bydlela jsem nedaleko továrny na hlídaném lágru zbudovaném z bývalého cvičiště Sokola, v dřevěných boudách, v místnostech s šesti až osmi dalšími nasazenými dohromady. Hygienické podmínky na lágru i v továrně byly špatné, vši byly běžnou záležitostí,“ vzpomínala paní Marie.
Konec textilního průmyslu ve Dvoře Králové však válečná epizoda neznamenala. Město se nevydalo cestou strojírenství, k níž díky výrobě leteckých součástek nakročilo. Na předválečnou éru navázal po nástupu komunistů národní podnik Tiba. Ve městě dodnes působí největší česká textilka Juta.
