Košíkář Martin Mádle | foto: Martin Veselý, MAFRA

Býval manažerem, nyní plete koše. Řemeslo se učil od krkonošských mistrů

  • 3
Vystudoval gymnázium, několik let pracoval jako ředitel výroby v textilní firmě, ale dnes se čtyřiapadesátiletý Martin Mádle ze Dvora Králové nad Labem živí pletením bytelných proutěných košů, misek a táců. Starodávné řemeslo se učil od krkonošských mistrů a pokračuje v jejich odkazu. Jeho Proutěný ateliér v centru Dvora Králové je prodejnou a dílnou zároveň.

Maminka košíkáře otevřela ve Dvoře Králové obchod s proutěným zbožím už před řadou let. Když odešla do penze, Martin Mádle provozovnu převzal po ní. Rozhodl se alespoň část sortimentu sám vyrábět. S košíkářstvím přitom neměl žádné zkušenosti.

Absolvent gymnázia se do té doby živil především hlavou, deset let pracoval jako manažer v bývalé dvorské textilce Tiba. „Nemyslím si, že to dodnes úplně ovládám, stále se učím. Pletení je pro mě za odměnu, perfektně si u toho vyčistím hlavu,“ říká čerstvý držitel ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje.

Nejkrásnější strom je sežnutá vrba

Košíkářské řemeslo se učil od starých krkonošských praktiků. Dnes na jejich práci přímo navazuje.

„Krkonošské košíkářství má svá specifika. Zatímco na Moravě nebo v Polsku se plete z proutí pěstovaného na polích, takzvaných prutnících, tak v Krkonoších se vždy používalo proutí z palic vzrostlých vrb. Samotné výrobky jsou pak hrubší, spíš hospodářského charakteru. V moravském nebo polském košíkářství jsou mnohem jemnější, spíš dekorativnější,“ vysvětluje Martin Mádle.

Nejvíc práce má v zimě. Od prosince do konce února, kdy vrba shodí mízu do kořenů, odřezává vrbové proutí, ze kterého pak celý rok vyrábí. Za tři měsíce sklidí několik tun proutí. Na zahradě, kde vrby pěstuje, ale také po celém Královédvorsku a okolí.

„Krkonošský košíkář je i krajinotvůrce, podílí se na tom, jak krajina vypadá. Nejkrásnější strom je sežnutá vrba, naopak nejošklivější je neudržovaná, zaplevelená vrba. Dřív byl v každé vesnici košíkář, který se o vrby staral, aby měly pěkné palice,“ poznamenává.

Přestože lidé mají vrby spojené hlavně s blízkostí vody, pro pletení jsou nejvhodnější stromy rostoucí v suchých lokalitách. „Když vrba roste u vody, má hodně živin a rozvětvuje se. Košíkář naopak potřebuje dlouhé úzké pruty, které se nevětví,“ vysvětluje.

Z čerstvě nařezaných zelených prutů Martin Mádle hned plete proutěné koše, v zimě a na jaře téměř každý den. Část jich uskladní a vyrábí z nich koše později. Pokud jsou pruty dobře skladované, dá se s nimi pracovat i po několika letech. Před pletením je však košíkář musí několik dnů máčet ve vodě.

„Když pletu ze zeleného, můžu práci kdykoli přerušit a vrátit se k ní později. Při práci se staršími pruty, které se předem máčí, to je možné, obzvlášť teď v létě, jen několik hodin, protože poměrně rychle vyschnou,“ upozorňuje.

Ostrý nůž, závaží a obruče

Martin Mádle vyrábí hlavně pevné hospodářské koše, jako jsou houbáky, bramboráky, česáky nebo koše na dřevo či seno. Plete také různé tácy, mísy a kukaně.

„S oblibou říkám, že se snažím být košíkář, ne košíčkář,“ upozorňuje na to, že jeho výrobky mají hlavně praktické využití. Pokud se člověk o nádobu z vrbového proutí stará, vydrží podle něj i generaci. Mezi jeho pracovní nástroje patří ostrý nůž, šídlo, špičaté kleště, stloukadlo, svorky, závaží a kovové obruče, které při pletení košů pomáhají držet tvar. Při pletení je koš posazený na otočné stoličce.

Základnou Martina Mádleho je Proutěný ateliér kousek od dvorského náměstí T. G. Masaryka. Je to prodejna a zároveň dílna. Pokud by se košíkář měl spoléhat pouze na výdělek, který mu vynese kamenný obchod, nejspíš by se neuživil. Pravidelně proto objíždí různé folklorní akce, řemeslné jarmarky a trhy, kde také řemeslo předvádí.

Každý koš je originál

„Na jarmarky jezdím rád, protože tam už cíleně chodí lidé, kteří chtějí rukodělnou výrobu a nepřekvapí je, že někde kouká proutek, nebo není tvar úplně dokonalý. Právě v tom je kouzlo rukodělné výroby, každý koš je originál.“

Na jarmarcích se podle svých slov cítí dobře i proto, že tam potkává lidi s podobným osudem jako on, kteří od manažerské nebo kancelářské práce utekli k řemeslu. Období covidové pandemie, kdy byly tyto akce zakázané, pro královédvorského košíkáře představovalo tvrdou zkoušku.

„Jsem hlavně rád, že jsme to přežili. Obchod byl zavřený a nesměli jsme jezdit na žádné jarmarky. Příjmy se ztenčily na minimum, ale složenky nepřestaly chodit,“ poznamenává.

S přípravou prutů, obchodem a prodejem zboží na trzích mu pomáhá celá rodina: maminka, manželka i dcery. V srpnu se Martin Mádle, stejně jako náchodský řezbář Michal Rudolf, stal držitelem titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje. Vnímá to jako ocenění své práce i motivaci.

„Bylo překvapující, že si mé práce někdo všiml. Je to ocenění nejen pro mě, ale pro celou rodinu, která mi pomáhá,“ uzavírá.