V nenápadném domě na Masarykově náměstí, kde sídlí Střední škola gastronomie a služeb v Nové Pace, vyrůstají nejnadanější cukrářky světového renomé. Věnují se výrobě dortů, nebo jak se v branži říká, umělecké cukrařině. Právě v této kategorii mezi světovou konkurencí škola vyniká.
Do povědomí se škola poprvé zapsala před jedenácti lety na mezinárodní soutěži v německém Erfurtu. Žákyně třetího ročníku oboru cukrář Jana Dostálová vybojovala zlatou medaili v kategorii volné skulptury. Porotu zaujala čtyřicetikilogramovým modelem zámku Chaumont na Loiře.
Netrvalo dlouho a přišly další. Podle ředitele školy Petra Jaroše celé tajemství úspěchu tkví v tradici.
„Snažíme se čerpat z vlastních zdrojů. To znamená, že se snažíme talentované žákyně udržet u řemesla a po studiu je zaměstnat u nás ve škole,“ říká Jaroš.
Jako příklad uvádí Janu, která kromě zlaté z Erfurtu získala i několik medailí na cukrářských olympijských hrách. Po studiu se rozhodla dodělat maturitu a pedagogické vzdělání. Dnes z ní je učitelka odborného výcviku a připravuje další talenty.
„Už nyní máme vyhlédnutou jednu žákyni, kterou bychom jednou chtěli mít v našich pedagogických řadách,“ míní ředitel.
Zdatná cukrářka by ráda měla cukrárnu, ale prý na to nedojde
Je jí teprve dvaadvacetiletá Barbora Šimůnková, která se až po maturitě na hotelové škole v Turnově rozhodla jít za svým snem.
„Od malička jsem chtěla dělat cukrařinu. Ještě než jsem nastoupila na školu, jsem doma pekla dorty na zakázku. Strašně mě to baví,“ vypráví Barbora, když si odskočila od výroby zákusků.
Barbora svému koníčku věnuje většinu volného času: „Stále se učím z videí na internetu nebo odborné literatury. Třeba mi moc nejdou postavičky a obličeje, takže je pořád co se učit.“
Podle ředitele Petra Jaroše stále více dívek z celé republiky vyhledává novopackou školu.
„Zájem je opravdu obrovský. Studují u nás dívky z daleka, i když jinou školu, která nabízí stejný obor, by měly blíž. K nám chodí cíleně, protože chtějí dělat uměleckou cukrařinu,“ míní Jaroš.
Škola hledá talenty už v prvním ročníku v soutěži, v níž se prváci utkávají i v modelování nebo malování. „Díky tomu si vyzkouší různé formy práce se sladkou hmotou. Už tady učitelé vidí, kdo a na co je nebo bude dobrý. Také se mnohdy stane, že se člověk na uměleckou cukrařinu nehodí,“ říká ředitel.
Avšak pouhý talent nestačí. „Někdy talent najdeme, ale s minimálním zápalem. To je asi největší problém řemesla. Člověk tomu musí obětovat čas i koníčky, proto to některé odrazuje,“ míní.
Za žirafu relaxující v bublinkách dostala poslední medaili
Odkazuje přitom na obětavost Barbory Šimůnkové, která nedávno přivezla poslední a zároveň šestnáctou medaili z mezinárodní soutěže.
„Byl to světový šampionát v Lucembursku. Připravila jsem si exponát pojmenovaný Relax v bublinkách. Je to vlastně žirafa, která se koupe ve vaně a má na sobě bublinky. Celé mi to zabralo asi 120 hodin práce,“ říká Barbora.
„Od ledna už zase pracuji na exponátu na Gastro Hradec, které bude 28. března. Dílo na tento ročník mi zabralo asi 300 hodin. Než se do něčeho pustím, tak přemýšlím, co by mohlo porotu zaujmout nebo co ještě nikde nebylo. Pak si to namaluji a tvořím. To nejhorší na tom všem je bolest rukou a křeče, což se stává hlavně při dodělávání detailů, ale prostě se to musí vydržet,“ říká s úsměvem cukrářka.
Cukrářské exponáty se napřed musí navrhnout na papíře, pak přijde na řadu práce s hmotou.
Co si však připravila na 24. ročník gastronomické soutěže v Hradci Králové, z taktických důvodů neprozradí.
„Teď na tom pracuju opravdu každou volnou chvíli, doma i ve škole. Pořád to převážím sem a tam, což mi trochu nahání strach. Pořád se bojím, že mi to někde spadne. Naštěstí se mi to ještě nestalo, tak snad ani nestane,“ doufá Barbora.
A jaký má sen? „Chci si otevřít cukrárnu. Ale to je opravdu jen pouhý sen, který se bohužel nestane,“ říká mladá cukrářka.
Soutěže nemívají věkový limit, studenti se utkávají s mistry
Největší konkurencí školy je celá Asie, která podle Jaroše dbá na detaily, ale i samotné provedení.
„V Evropě udělali největší pokrok Poláci. Tradičně nejlepší jsou Rusové a Italové. U nás v Česku konkurenci skoro nemáme. Jedinou školu, kterou na soutěžích potkáváme, je vsetínská. Dělá úžasné věci z perníku, tím je proslulá,“ uvádí Jaroš.
Komise ať už na cukrářských olympijských hrách nebo světovém šampionátu jsou čím dál náročnější. Všichni kladou velký důraz na detail. „Skutečně, kolikrát to hodnocení je hodně subjektivní,“ míní.
Konkurence zahraničních hotelových řetězců nebo škol, které mají peníze a vymoženosti, je obrovská.
„Na všech soutěžích není žádná věková hranice. Takže naše cukrářky se utkávají s pětašedesátiletými mistry oboru. O to víc si jejich úspěchů ceníme,“ říká ředitel Jaroš.
V této cukrařině není důležité jen vyválené a zapletené těsto. „Každý umělecký exponát se tvoří nejdříve na papíře, pak se to celé konzultuje s učitelkou, která na to řekne svůj názor. Nejčastěji se vize žákyň střetne s tvrdou realitou při konstrukci, která mnohdy celý exponát zabije. Jednou také jedna dívka musela poprosit o pomoc truhláře, kteří jí ukazovali na dřevě, jak má použít jednu z technik. Chce to mnohdy opravdu pevné nervy a zručnost,“ míní ředitel.
S úctou k cukrářkám dodává: „Tento typ žáků se drží svého řemesla, což se v dnešní době už moc nevidí.“
