Opravdu ne?
Karel: Je to pro nás určitě nejvyšší ocenění, ale v mládí jsme si fakt nikdy takové předsevzetí nedali.
Ivan: Ale aby to nevypadalo divně - máme z toho samozřejmě oba velkou radost a doufáme, že se nám bude dařit.
Jak vaši společnou nominaci prožívali rodiče?
Ivan: Je to pro ně největší zadostiučinění, protože té naší kariéře museli hodně obětovat. Určitě je to hřeje u srdíčka, jsem rád hlavně kvůli nim.
Přijedou se podívat do Českých Budějovic na čtvrteční zápas se Švédskem?
Ivan: Maminka asi nepřijede, protože je dost pověrčivá. Kdykoli totiž přišla na zápas, tak se někdo z nás zranil. Ale v televizi se koukat bude.
Karle, vaše nominace se dala čekat, ale co ta bratrova?
Věděl jsem, že brácha hraje dobře a trošku jsem doufal, že by se takový typ hráče mohl trenéru Hadamczikovi hodit. Levorukých hokejistů zas tolik nemáme.
Pořád však ještě nejste kompletní, protože máte nejmladšího bratra Tomáše. Potkáte se někdy v jednom týmu i s ním?
Ivan: Byli bychom rádi, ale v reprezentaci to už asi nevyjde. Budeme rádi za klub, i když ani tam se to zatím moc dobře nevyvíjí. My s Karlem stárneme a Tomáš to má celé teprve před sebou.
Vy jste si, Ivane, proti mladému zahrál nedávno v extralize, když ho povolala Plzeň do zápasu se Zlínem. Jaké to bylo?
Zvláštní. Něco podobného jsem už zažil v NHL s Karlem, kdy on hrál za Ottawu a já za Tampu. Tehdy jsme se tomu oba smáli, přišlo nám to vtipné. Teď to prožíváme spíš v tom smyslu, aby se mladšímu bráchovi zápas povedl. Takže jsem byl nervózní.
Karle, máte syndrom nejstaršího bratra, který má nad těmi mladšími dohled?
U Ivana mi ani nepřijde, že je mladší, protože jsme spolu prožili celé dětství. Spíš to takhle oba vnímáme u Toma.
To je ten, kterého ochraňujete?
Snažíme se.
Naposledy se v reprezentaci společně objevili bratři Michálkové a před nimi Kaberleové. Ti na rozdíl od vás mluvili o splněném snu. Napadlo vás vůbec, že se to mohlo stát?
Ivan: Mě teda vůbec, přemýšleli jsme maximálně o klubové úrovni.
Karel: Je to lákavé, ale zatím se všechno vyvíjí jinak.
A vyjde to někdy?
Ivan: Chtěli bychom. Uvidíme, jak to bude s mladším bráchou, ale aspoň my dva bychom mohli. Jenže Karel pořád válí v Rusku a ještě nějakou dobu tam vydrží...
Ivane, pomůže vám v něčem přítomnost bratra v nároďáku?
Určitě. Ještě nevím v čem, ale určitě jo. (smích)
Vaše role jsou přece jenom jiné. Co ve vás převládá vnitřně: napětí, očekávání, obava...?
Pocit spokojenosti a štěstí, že jsem se sem dostal. Protože když se podívám na soupisku, vidím velice kvalitní tým, do kterého není lehké se probojovat.
Jakou čekáte roli v týmu?
To ještě nevím, budeme mít teprve poradu a tam se všechno dozvím. Jsem ale připravený na všechno, nebudu si vybírat. Jsem rád, že jsem tady.
Karle, vy budete kapitánem, v KHL jste nejproduktivnějším obráncem, teď jste se potkal s bratrem. Co víc si přát?
Už ani nic. Opravdu se mi daří, ale to je dané i tím, že máme v Jaroslavli výborný tým.
Vedení přesto měnilo trenéra a přišel pan Vůjtek. Zní kabinou čeština?
Vládne tam ruština, protože pan Vůjtek je profesionál a navíc umí skvěle rusky. Je to tak lepší pro ostatní kluky. Mezi sebou se ale samozřejmě bavíme česky.
Jak se vůbec seběhl Vůjtkův příchod?
Bylo to překvapení, protože jsme sice prohráli dva zápasy za sebou, ale byli jsme na druhém místě. Když jsem se ale dozvěděl, kdo přichází, tak jsem si ulevil. Pan Vůjtek má v klubu jméno, protože ho už dvakrát dovedl k titulu. Je vidět, že ho tam opravdu poslouchají a berou.
