„Kdyby to nevyšlo, nikdy bych toho nelitoval. Ale jsem vděčný, že se to vyvíjí takhle. Je to splněný sen,“ říká útočník a vystudovaný inženýr z pardubické univerzity.
Od konce listopadu počítá starty, góly a přihrávky v San Jose. Sharks navíc s osmadvacetiletým nováčkem po Novém roce prodloužili kontrakt o další sezonu.
Berete to jako ujištění, že vaše předsezonní volba vyměnit Rusko za Ameriku byla správná?
To se teprve uvidí. Jsem hlavně rád, že jsem to vůbec šel zkusit. Chtěl jsem poznat americký hokej, jakou má úroveň, jak a jakým stylem k vám přistupují trenéři nebo spoluhráči. Hrozně mě lákalo zjistit, jak to tady funguje.
A co jste zatím poznal?
V sezoně se třeba tolik netrénuje, hraje se o dost víc zápasů. Co se týče přístupu, nikoho nezajímá, co děláte, když odejdete ze zimáku. Je to jen na vás a díky obrovské konkurenci, kterou jsem jinde nezažil, si tohle můžou dovolit. Když se vám nedaří, přijde na vaše místo někdo jiný. Čekají na to mraky hráčů, jsou jich plné farmy. Proto musíte o sebe pečovat a dělat věci, které vám pomohou vydat ze sebe maximum.
Lukáš RadilČísla a zajímavosti
|
Nebál jste se téhle nejistoty?
NHL je sen, který jsem živil už jako malý. A chtěl jsem se poměřit s těmi nejlepšími na světě. Vidět je naživo a zkusit, jestli na to budu mít a jestli vůbec dostanu šanci. Bral jsem to jako výzvu.
Proč ta výzva přišla až v osmadvaceti letech?
To je strašně těžké říct. Hokej je sice týmový sport, ale každý má svoji vlastní cestu. Někdo vyletí hned, je draftovaný, a někomu to naopak trvá. Moje kariéra se vyvíjela tak, že jsem se v osmnácti chtěl propracovat do pardubického áčka. Potom se naskytlo Rusko. A když se objevila možnost zabojovat o NHL, šel jsem do toho. Myslím, že jsem měl i dost štěstí na spoluhráče, trenéry, vyhýbala se mi zranění... Těch věcí se musí sejít víc a takhle to nechodí ve sportu, ale i v životě.
Pavel Francouz nebo Jan Kovář zmiňovali, že v rozhodnutí jít do zámoří nehrály roli peníze. Co u vás?
Obecně, hokej nehraju pro peníze, i když si uvědomuju, že pro život jsou potřeba. Ale tohle nebylo nejdůležitější. Šlo mi o to, splnit si sen, než že se budu koukat po financích.
Jako inženýr jste nejspíš kalkuloval s tím, že to byla vaše poslední zámořská příležitost.
Přesně takhle jsem to viděl. Byl jsem tak dychtivý, že jsem vzal první nabídku, která přišla, a nekoukal jsem doleva doprava. Celkově je trend, že se dává šance mladším klukům kolem dvaceti let a v NHL už i dominují.
V čem může mít výhodu borec, kterému bude v srpnu 29 let?
Neřekl bych, že proti nim mám nějakou výhodu. Přijde mi, že mladí kluci přicházející do NHL jsou psychicky i fyzicky vyzrálí natolik, že není poznat, jak jsou mladí. Když bylo dvacet mně, takhle psychicky vyzrálý jsem na ledě v důležitých momentech nebyl. Dnešní generace to má jinak. Spolupracují s psychology, kondičními trenéry, odborníky na bruslení nebo střelbu a ve dvaceti jsou hotoví hráči.
Přesto jste v San Jose dostal šanci. Čekal jste, že přijde už po pár týdnech?
Vůbec! Byl jsem hodně překvapený, volali jsme si s přítelkyní, která mi říkala, ať vydržím a počkám si na šanci. A měla pravdu. Na farmě nikdy nevíte, co se stane. A platí to i v kariéře. Vše se může otočit během chvíle oběma směry, člověk musí jen věřit. Možná hrál roli věk, že mám víc zkušeností s dospělým hokejem. V AHL se hraje trochu jinak, je tam spousta juniorů nebo kluků, co z nich zrovna vyšli. Na druhou stranu třeba další den vás můžou poslat zase na farmu. Vy jen můžete makat, nepřemýšlet nad dalším dnem a být šťastný, jak to je.
Čeští „opozdilci“ v zámoříPřehled
|
Jak byste popsal NHL?
Je to obrovská show. Na každý zápas chodí spousta lidí, haly jsou plné. Servis kolem týmu je dokonalý. V podstatě svoji výstroj vidíte jen před zápasem nebo tréninkem. Věci se řeší ještě dřív, než se stanou. Třeba se vám na výstroji něco začíná ničit, ale další den přijdete na trénink a máte to vyměněné. Cestování nebo žití na hotelu je dovedené do úplné dokonalosti. Jsou to věci, které jsem nikdy neviděl, a jsem rád, že to můžu zažívat.
Trenér i experti oceňují vaši práci a důraz před brankou. Je vám tenhle styl vlastní?
Moc ne. Vždycky jsem byl zvyklý hrát po rozích, kde mě to bavilo, a měl jsem tam svůj klid. Pořád to nedokážu úplně odbourat, byl jsem zvyklý hrát hokej trochu na krásu a efekt. Jako malí kluci jsme si spíš cenili, kdo dá krásnější nahrávku před prázdnou bránu. Před brankoviště se musím nutit, snažím se chápat, jakým stylem můžu být platný.
Zase když jste z dorážek dal v NHL pár gólů, člověk pak před bránu míří intuitivně, ne?
Přesně. Chytnete sebevědomí. Dneska se góly a body sbírají před bránou, hodně jich padá z dorážek a předbrankového prostoru, takže se tam snažím pohybovat.
Váš průměrný icetime za zápas se pohybuje kolem 11 minut. Jak je těžké na sebe za takovou chvíli upozornit?
Je to o trpělivosti. Není to o dvou třech zápasech, co se povedou. A že hraju deset dvanáct minut za zápas? Taky jsem mohl mít takový čas na farmě. Vážím si každého dne v prvním týmu a každého střídání, kdy se v NHL dostanu na led.
Dvojici Joel Eriksson Ek of Sweden (vpravo4) a Marcus Foligno ujíždí český útočník Lukáš Radil ze San Jose.
Vaše role ale postupně roste. Poslední dobou jste nastupoval ve druhém útoku San Jose.
Za to jsem strašně rád. Dávám tomu maximum a snažím se nestát za klukama, se kterými nastupuju v lajně. Musím to pořád potvrzovat, něco přidat, abych se v týmu udržel. Myslím, že je těžké dostat se do NHL, ale ještě mnohem těžší je se v ní udržet. Samozřejmě těžko soudit po nějakých 20 zápasech, ale tak to cítím.
A co mimohokejový život v Kalifornii?
Žije se tu super, počasí je parádní. Pořád svítí sluníčko, což vás nabíjí. Teplota i v zimě neklesne pod deset stupňů. Blízko je San Francisco. Kousek jsou i místa, kde si můžete zalyžovat. Dá se vyrazit na super vinice, mrknout na hezké parky nebo pláže. Je toho tady spousta, jen na to teď není moc času.
Nedostatek času vám asi nevadí, ne? Znamená to, že jste součástí kolotoče NHL.
Asi tak nějak.
