Radil v prvním týmu San Jose rychle zaujal a kromě stabilního místa v sestavě si vysloužil také nový roční kontrakt. Ale pocit sebeuspokojení u držitele inženýrského titulu nečekejte.
„Za svou kariéru jsem se naučil mít zafixované, že nikdy nevíte, co se stane,“ zůstává nohama na zemi pardubický odchovanec.
Ale i tak se vám musí do nové sezony vstupovat mnohem lépe než do té minulé, nebo ne? Něco už jste si odehrál, ukázal jste se.
Může to být výhoda. Přicházel jsem z KHL, přičemž výsledky z Evropy nemají v zámoří vůbec takovou váhu, jak by si mohl někdo myslet. Musel jsem tady začínat od nuly. Takže by to teď mohlo být o něco lepší, ale ukáže se až v kempu a během sezony.
Jste už aspoň o něco klidnější?
Jak jsem řekl - v NHL nikdy nevíte, co se stane, ze dne na den se toho může hodně změnit. Je tam obrovská konkurence, hrne se tam spousta lidí. Z farmy, z juniorek, z Evropy. Musíte být pořád připravení bojovat o místo. Teď se nebavím o těch největších hvězdách, které to mají zase trochu jinak. Ale v mé pozici určitě nemůžu říct, že mám něco jistého. Jsem znovu připravený bojovat o místo v základu.
Ti nejlepší mají všechno, ostatní ne, popisuje Radil zámořskou zkušenost |
Po třech letech v Moskvě se vaším bydlištěm stala prosluněná Kalifornie. Jak se na to zvykalo?
Řekl bych, že hraju na nejlepším místě, kde se hokej hrát dá. Ráno se probudíte, skoro každý den svítí sluníčko, člověka to nabije. Na zimák jdete v pantoflích, a když se nehraje zápas, většinu odpoledne míváme volnější. Samotná oblast San Jose nabízí spoustu možností k aktivitám. Navíc tam za mnou občas létá přítelkyně, byla tam už asi šestkrát. Strašně se nám tam líbí.
Už jste se naučil surfovat?
To je právě můj velký cíl mimo hokej! Chci se v tom zlepšit, takže když byl během sezony čas, šli jsme k oceánu. Ono když máte padesát minut autem od domu pláž, chcete toho využít. Je to parádní sport a moc mě baví. Není to jenom o dívání, musíte si to pořád zkoušet. Je to celkem náročné, ale když se povede svézt se na vlně, je to krásný pocit.
Trenérům tahle kratochvíle nevadí? Obecně asi nevidí rádi činnosti, při kterých hrozí zranění.
Asi to úplně rádi nemají, ale co jsem v Americe zažil, každému je, v uvozovkách, jedno, co děláte. Jste zodpovědní sami za sebe. Když se někomu něco přihodí nebo se zraní, je to jeho blbost. Takhle to tam chodí. Určitě ale nechodím po kabině a nerozhlašuju, že půjdu surfovat. Ačkoliv kdybych to udělal, nikomu by to asi nevadilo.
Zima vám v Kalifornii nechybí?
Ani ne. Když je zima, tak jsem nemocný, takže nic pro mě. Ale třeba do hor jezdím strašně rád, i na to je Kalifornie ideální - nějaké čtyři hodiny odtud jsou hory, kde panuje klasická zima. Když vám to chybí, dá se s tím vždycky něco udělat.
Jak se projevuje povaha Američanů? Asi je to rozdíl proti Čechům nebo třeba Rusům...
Je to trochu jiné, i než v Evropě obecně. Všechno je tam takové... obrovsky pozitivní. Někdy až moc. Někdy nedokážu odhadnout, do jaké míry je to divadlo a do jaké realita. Ale určitě si nestěžuju, naopak se mi líbí, že přijdete do restaurace a všichni se na vás smějou. Nebo pracovník v supermarketu, který markuje zboží, vypadá naprosto šťastně. Ani v naší kabině neuvidíte moc negativních emocí. Spíš mi tam chybí přítelkyně, rodina, kamarádi, a takový ten náš humor. I když my jsme v týmu čtyři Češi, takže si to občas vynahrazujeme.
Nevadí spoluhráčům, když se něčemu chechtáte v češtině?
My v tomhle nejsme moc ohleduplní... Nám je to jedno, prostě se bavíme česky. Ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že když se kolem vás lidi baví v jazyce, kterému nerozumíte, je to nepříjemné. Netušíte, o čem je řeč. Ovšem v San Jose je to na denním pořádku, jsou tam také Švédové a Finové, kteří mezi sebou také mluví po svém. Tak nějak se s tím počítá. Ale občas nás někdo okřikne, ať se bavíme anglicky.
Změnil vás v něčem rok v Americe?
No... Asi v tom, že si to snažím víc užívat. Být pozitivní, i když se zrovna nedaří. Ani po nějakých chybách neztrácet nadšení pro hokej. Tuhle práci s emocemi mají v zámoří o něco lépe zvládnutou. Dávat najevo vztek nebo slabost? To se tam jen tak nevidí. Tohle jsem se tam snažil přiučit. Abych vypadal pořád nadšeně. (směje se)
Stejně tak je asi důležité zvládat i ty pozitivní emoce, nenechat se unést úspěchem...
Obecně si myslím, že na to v obou směrech platí ono známé „hlavně se z toho nepo...“ Víte co.
V Česku je známé, že máte titul inženýra, a proto si do vás krajané občas rýpnou. Co na to říkají v Americe?
Někdy během sezony se to tam někdo dozvěděl, myslím, že se mě na to dokonce ptal generální manažer. Ale Američané tohle moc nedokážou pochopit. Studium a profesionální sport mají oddělené, takže je to pro ně zvláštní. Osobně si myslím, že na to spíš koukají skrz prsty. Něco ve smyslu: „Kdo ví, jak vy to tam máte!“
Se San Jose jste ochutnal atmosféru vyřazovacích bojů. Ty znamenají v NHL ještě vyšší level už tak maximálního nasazení.
Play off NHL pro mě bylo dalším obrovským zážitkem. Úroveň hokeje se ještě o něco zvedne, všechno je tvrdší, rychlejší. Jak říkáte, každý zápas se tam hraje na sto procent, a v play off se k tomu dokonce ještě něco přidá. I atmosféra je tam pak bouřlivá, a když jde o hodně, třeba v sedmém zápase, tak je naprosto vynikající.
Je to pak o to těžší, se nerozklepat?
Snažím se, snažím, ale někdy je s emocemi fakt těžké pracovat. Bojujete s tím marně, když víte, že se vám plní sen. Ale snažím se, aby mě to moc nepohlcovalo a já se dokázal soustředit sám na sebe. I když je někdy dost těžké se ovládnout. Celá show okolo, je to přifouknuté v médiích, na každém je znát, že jde o hodně. Však je to také nejlepší soutěž na světě.
Zmínil jste sedmý zápas. Vy jste v prvním kole proti Vegas zažili velkolepý bleskový obrat po tvrdém zákroku na Joea Pavelskiho z 0:3 na 4:3. Jak jste tohle všechno vnímal?
Pro mě to byl jeden z nejemotivnějších zápasů, co jsem kdy hrál, i když jsem do něj naskočil asi na čtyři minuty. Takže se dá říct, že jsem měl na střídačce to nejlepší místo na celém stadionu. To, co se tam stalo, jsem v životě neviděl a ani o něčem podobném neslyšel. Je naprosto skvělé, že jsem mohl být součástí takového zápasu.
Celý stadion bouřil.
I to, co se dělo na střídačce, mě dostalo. Oproti Evropě je tam třeba během sezony klid, neslyšíte hlavního trenéra na nikoho řvát a posílat ho někam. V tuhle chvíli ale i ti nejstarší hráči na sebe skákali na střídačce, i na trenéra... Něco neskutečného. Asi si ani neuvědomuju, čeho jsem byl součástí. Nedokázal jsem tomu ani tehdy uvěřit.
Ze starších hráčů v týmu Sharks vyniká čtyřicátník Joe Thornton. Jaký je to spoluhráč?
Velikán, který se už dvacet let drží na vrcholu. I teď ve čtyřiceti letech byl strašně platný hráč, se kterým byla radost nastupovat. Já měl tu čest odehrát vedle něj asi dva zápasy. To byl pro mě další splněný sen. Je jedním z nejchytřejších hráčů, se kterými jsem hrál.
Okřikoval vás často?
No jasně, on si to celé diriguje, dává pokyny. Člověk si nedovolí nic jiného, než ho do posledního puntíku poslechnout. (usmívá se) Ale není v žádném případě nijak nátlakový, to ne, je to naopak naprosto super kluk do kabiny. Má respekt spoluhráčů a obrovské zkušenosti.
