Když v neděli večer při pečlivě zosnované slavnosti vystoupala pod strop PPG Paints Areny plachta s číslem 68, kdekomu se v mysli promítla neobyčejná příhoda s Jágrem v hlavní roli. V závěru minulého milénia se vlasatý útočník stal fenoménem NHL a klubu Pittsburgh Penguins.
Dvakrát mu pomohl ke Stanley Cupu, mnohokrát rozjásal obecenstvo v tehdejší hale „Igloo“. Místní chlapi obdivovali jeho kumšt, letěly na něj tamní dívky. Díky nakažlivému úsměvu i dechberoucím kličkám si získal jejich srdce.
Ne všechny jágrovské příběhy jsou vyloženě veselé, leckteré už však nyní působí takřka neuvěřitelně. A mohou aspoň trochu přiblížit dávnou dobu.
Oholíme tě!
Začátky bývají těžké. Osmnáctiletý mládenec zprvu v cizím prostředí trpěl. Po přestěhování utrpěl kulturní šok. Neuměl anglicky. Na ledě se teprve rozkoukával. Stýskalo se mu, párkrát se rozbrečel a chtěl se vrátit domů.
Povzbudil ho příchod zkušeného krajana Jiřího Hrdiny z Calgary. Stali se z nich báječní parťáci, Hrdina ho bral do oblíbeného podniku Sports Garden, kam jej ochranka pouštěla pouze pod podmínkou, že nebude pít alkohol. Jaromírovi též pomohlo, když uhájil před mazáky své bujné háro.
„Nad čelem měl čupřinu a vzadu ty svoje ještěrky,“ líčil Hrdina. „Pár kluků z týmu mu to dávalo sežrat. Když ho chtěli vytočit nebo postrašit, řekli mu, že se těší, až ho ostříhají dohola. Pořád se mě ptal, jestli to myslí vážně. Že kdyžtak radši nechá hokeje.“
Jiný mladík Recchi se podvolil, Jágrovi kštice zůstala a stala se jeho poznávacím znamením.
Haló, tady prezident
V úterý 3. listopadu 1992 zazvonil u Jágrů v Pittsburghu telefon. „Tady George Bush,“ šprýmoval mladý pán domu, naštvaný z čerstvého vítězství demokratického kandidáta Billa Clintona ve volbách. Fandil republikánu Bushovi, protože ten sliboval lépe vydělávajícím osobám nižší daně. Výsledky ho nepotěšily. Jako Bush se představil, protože si myslel, že mu volá kumpán Martin Straka.
Ze sluchátka se ozvalo: „Tady je kancelář Ronalda Reagana.“ „Nemám čas na srandičky,“ opáčil Jágr a zavěsil.
Jenže hovor se opakoval a dáma na druhém konci linky Jaromíra ujistila, že si z něj nedělá šoufky. Že nabízí rozmluvu s bývalým prezidentem, který se v časopisu Sports Illustrated dočetl o Jágrově žákovské knížce. Za její obal si kladenský hoch v časech tuhé totality vkládal fotku úhlavního nepřítele komunistického bloku, do něhož Československo patřilo.
Druhý den si Jágr s Reaganem skutečně popovídali.
Za deset vteřin mizíme
Zprvu nesmělý a nešťastný cizinec se v Pittsburghu stával celebritou. Kamkoliv se vrtnul, musel předpokládat obklíčení davem. Stupňující se šílenství věrně popsal jeho tehdejší kondiční i mentální kouč Marian Jelínek.
„Jarda nemohl jít do obchodu, ani když si narazil kulicha až skoro na nos. Za chvíli se totiž ozvalo: Jágr, Jágr! A už se kolem něj rojilo aspoň dvacet lidí.“
„Když jsem šel něco zařídit, čekával v autě. Pak se vracím a u staženého okýnka stojí hrozen fanoušků čekajících na autogram. Nastoupím a slyším: Dělej, dělej. Jedem!“
„Neměl to snadné. Někdy po zápase povídal: Mari, potřebujem to projet! Tak jsem ho vezl ze zimáku na zadním sedadle přikrytého dekou jako psa. Příznivci čekající venku zklamaně přihlíželi, jak odjíždí Jágrovo fáro bez Jágra.“
„Většinou se podepisoval trpělivě. Jen někdy, když se zdálo, že třeba v obchoďáku uvázneme na dvě hodiny, pošeptal mi: Za deset vteřin mizíme! A vzápětí jsme rychlou chůzí pádili do garáže.“
Objímání stromů
Lubomír Rys, kamarád Jaromíra Jágra.
Hokejový dravec proslul svéráznými tréninkovými metodami. Dřel jako málokdo. Nepodceňoval však ani vliv nadpřirozených jevů. Jeho kamarád a pobočník Lubomír „Čužák“ Rys se ještě teď nahlas rozchechtá, když si vybaví jedno dubnové odpoledne.
„Pittsburgh zrovna hrál play off proti Washingtonu. Maličko vysvitlo sluníčko a Jarda povídá: Jdeme čerpat energii ze stromů.“
„Tak jsme se svlékli do trenýrek a na zahrádce se chytili za ruce. No a jak myslíte, že to dopadlo?“
Nastydli jste? „Jarda ne, večer dal Kölzigovi dva góly. Zato já dostal zápal plic. On si totiž vzal sílu i ze mě!“
Šek na podlaze
LEGENDÁRNÍ DUO. Útočníci Jaromír Jágr (68) a Mario Lemieux na střídačce hokejového Pittsburghu
Řízný bek Bob Boughner se stal svědkem vlády „České mafie“ v Pittsburghu. Z věčně vtipkující bandy krajanů si nejvíc rozuměl s Robertem Langem. Blízko však měl taky ke kápovi celé té chásky.
„Yags nerad řídil, takže jsem ho vyzvedával cestou na letiště a po příletu z tripu do Pittsburghu jsem ho vozil domů,“ vykládal nedávno. „Pamatuju si, jak mu jednou v autě vypadl z báglu na podlahu dva měsíce starý šek.“
Výplatu inkasovali hokejisté vždycky v půlce a na konci měsíce. Částka na ztraceném kusu papíru se vzhledem k Jágrově tehdejší gáži musela pohybovat okolo 750 tisíc dolarů. Jágr víckrát zapomněl vyplněný bankovní formulář v kapse nebo někde jinde, což Kanaďan nevěděl a jednoduše zíral.
„Divil jsem se, že si ho ještě nenechal proplatit v bance. Asi měl tolik peněz, že mu jedna mzda nechyběla. Tuhle historku vždycky rád vyprávím kamarádům.“
V klatbě rosničkou
Jágr se mezi mantinely nikdy nechoval jako rabiát. Přesto jednou vyfasoval pořádný „flastr“, když při mači ve Washingtonu pod vlivem pocitu křivdy napůl úmyslně srazil rozhodčího Rona Hoggartha. „Táto, stal se malér. Hroznej malér,“ volal domů.
NHL ho ztrestala desetizápasovým zákazem činnosti. Nesměl trénovat s mužstvem. Cítil se naprosto příšerně, jak přiznal v knize Z Kladna do Ameriky. V třítýdenní klatbě makal sám. A jinak se dost nudil. Proto přivítal nabídku z místního rockového rádia WDVE, v němž pak pro vlastní rozptýlení i potěšení posluchačů četl svou svéráznou angličtinou předpověď počasí.
Mimochodem s Hoggarthem se časem spřátelil. Při náhodném setkání v baru ve Winnipegu mu koupil pivo. Na All Star Game v Montrealu poté sudí představil Jágrovi svou manželku.
Mojemu nejlepšímu trenérovi
Na jednom utkání ve Vancouveru uvítal tehdy už tahoun „Pens“ zvláštního hosta. Karel Beran ho vedl jako žáka v Kladně, našel mu vhodné parťáky a poskytl prostor k vyniknutí. Uměl poradit i povzbudit, čehož si Jágr nesmírně vážil.
V roce 1993 mu dal fotku s věnováním: „Karlovi Beranovi, mojemu nejlepšímu trenérovi. Za všecko, co jste pro mě udělal, Vám mockrát DĚKUJU!!!“
O setkání v aréně Canucks vykládal chlapík s knírem pro MF DNES: „Zrovna jsem ve Vancouveru dělal u švagra. Jára si na mě sehnal číslo a pozval mě na zápas NHL. A za rok zase. To jsem ocenil. Ještě mě tahal do hotelu na šampáňo, ale já musel v pět ráno vstávat do práce.“
Ať se Lindros netrefí
Osobní kouč Jelínek podporoval Jágra při závodech o Art Ross Trophy pro krále ligového bodování. Napínavé dostihy s Lindrosem, Burem nebo Sakikem prožíval ještě víc než eso Penguins.
„Já byl ten egoista, co se na jaře 1995 díval na zápasy Philadelphie a přál Lindrosovi, ať neboduje. S paní Jágrovou jsme seděli u televize, já si kousal nehty. Jarda povídal: Co se stane, má se stát... A šel si ven házet na koš.“
„Pro mě byl velký zážitek, když pak přebíral trofeje na slavnosti v Torontu, kam se jemu ani nechtělo. Netěšil se na bankety, proslovy a další oficiality. Nepřipadal mi jako slavoman, který se cítí dobře v záři reflektorů.“
Dělám si, co chci
Jak Jágrova pozice v mužstvu nabývala na významu, přestával být nesmělým zelenáčem a počínal si čím dál suverénněji.
Generální manažer Patrick ho zval do své kanceláře, když vyjednával se svými protějšky o trejdech. Kouč Constantine kolikrát jen zíral, že se JJ na střídačce zvedá a bez povelu se vydává na scénu. Těžko však mohl protestovat, když číslo 68 rozhodovalo jednu partii za druhou.
Občas se přesto ozval, když Jágr nakráčel na trénink bez přilby nebo když (už zase) přijel na týmový sraz se zpožděním.
Někdy spolu vůbec nemluvili. Vyjednávání potom obstarávali prostředníci, jak popsal Jelínek: „Constantine něco řekl na tréninku Jirkovi Šlégrovi, ten předal zprávu mně a já ji pak měl zkusit sdělit Jardovi, aby ji přijal.“
Z miláčka zrádcem
V poslední sezoně v ocelářské metropoli na soutoku řek Allegheny a Monongahely se ocitl v příboji emocí. Po hokejové stránce si nerozuměl s koučem Hlinkou, zažil Lemieuxův senzační návrat z penze, popáté vyhrál bodování NHL.
V krizi prohlásil, že umírá zaživa. Věděl, že na něj Penguins nemají peníze a že v létě nejspíš odejde. Nelibě nesl, když ho vedení přes noviny očerňovalo, aby pak jeho výměna snáz prošla u fanoušků.
Jelínek si pamatuje, kterak si Jágr při poslední návštěvě kabiny odnesl v igelitu zabalený čtyřlístek, který měl nalepený na zadní straně své skříňky: „Celou cestu na letiště jsme mlčeli, v Pittsburghu toho prožil opravdu hodně.“
Bolavé rány zjitřilo Jágrovo rozhodnutí odmítnout Lemieuxův návrh smlouvy při návratu z Omsku do NHL v létě 2011.
„Mario se při jednání s hráči nikdy osobně neangažoval. Ale se mnou mluvil. A já šel k největším rivalům do Philadelphie, což si vzal osobně. Nechápal mě. Nevěděl, že nepřicházím jenom na jeden rozlučkový rok. Chtěl jsem v NHL zůstat ještě dlouho, abych dokázal něco výjimečného.“
Čas spory urovnal. V neděli klub se svým někdejším hrdinou důstojně oslavil konečné usmíření.
