Jako mladík schytal Martínek na ledě spoustu ran. "Před očima se mi hemžily hvězdičky, ale nic se nezkoumalo a za chvíli jsem byl O. K.," vzpomíná. "Když je člověk mladší, rychleji se zotaví. Časem se ale nárazy nasčítají a pak stačí jeden hit a... A je to."
Z vyprávění 37letého obránce chvílemi mrazí. V kariéře utrpěl dvojnásobný světový šampion (2000, 2001) tři zdokumentované otřesy mozku. Kolik bylo těch nezaznamenaných, už nikdo nezjistí. Martínek ovšem patří mezi ty šťastnější oběti. Vždyť stále ještě hraje v NHL a následky nejnepříjemnějšího hokejového zranění ho v současnosti nepronásledují.
Otřesné zážitky po otřesech si však vybavuje velice živě. I když vlastně ne úplně všechny. "Když mě v listopadu 2003 sestřelil Tootoo z Nashvillu, byl jsem k. o. Nevěděl jsem o sobě." Předloni ho na mistrovství světa fauloval Lotyš Kulda. "Probudil jsem se až v nemocnici. Bez výstroje, tak si říkám: Co tady dělám?"
Radek Martínek a jeho trable po tvrdém zákroku Lotyše Kuldy.
"A za půl roku jsem dostal v zápasu s Detroitem čistý hit. Do hrudi, trošku na bradu, až mi hlava vyletěla dozadu. Ale to stačí. Doktoři mi říkají: Stačí málo a je to tam!"
Bylo to první střídání v utkání po kolizi s centrem Helmem. Martínek promarodil dalších 75 utkání. Marně se pokoušel pauzu zkrátit.
Kocovina bez alkoholu
Hokejisté jsou zvyklí na bolest. Žádá se od nich, aby ji překonávali. Oni sami si zakládají na své odolnosti. Jenže po otřesu mozku jsou zoufalí. Nedá se operovat, nezažene ho pilulka ani rehabilitace. Jediným lékem je trpělivost.
Hokejové oběti otřesu mozkuNyní jsou na seznamech zraněných s otřesem mozku v NHL například Rusové Pavel Dacjuk (Detroit) a Alex Sjomin (Carolina), Kanaďan Tyler Seguin (Dallas) a Slovák Ľubomír Višňovský (Islanders).  Pavel Dacjuk  Alexandr Sjomin Dlouhodobé potíže po zranění hlavy zřejmě navždy vyřadily Chrise Prongera (Philadelphia) a Marka Savarda (Boston). Ti dva se tak pravděpodobně přidají k dalším prominentním obětem otřesu mozku. Třeba Petr Svoboda (autor zlatého gólu z Nagana) nebo střelec Jaroslav Svejkovský kvůli němu museli ukončit kariéru. Podobný osud potkal hromotluky Erika Lindrose a Keitha Primeaua. |
"Kdo to nezažil, nepochopí," tvrdí Martínek, uznávaný za všestrannost, poctivost i klidnou povahu. Jistě, jsou tu svědectví Petra Svobody či Jaroslava Svejkovského. Oběma otřes mozku uťal kariéru.
Ten první nemohl očima sledovat tenisáky, jež si jeho dcery pinkaly přes síť. Ten druhý dočasně zapomněl veškerá anglická slovíčka, nemohl spát, číst, koukat na televizi. I golf pro něj byl příliš namáhavý. Až po roce a čtvrt sám vyvenčil psa.
Martínek trpěl při pouhé jízdě autem. Míhající se stromy a domy podél silnice mu působily nesnesitelné potíže. Ale nejvíc ho ničila nepředvídatelnost poranění mozku.
"V tom posledním případě už jsem se cítil dobře. Začal jsem šlapat na kole a zkusil jít na led. Zvýšili mi zatížení. Ráno se probudím a je mi, jako bych celou noc flámoval. Chce se mi zvracet. Hrůza."
Klíčící naděje náhle shoří na popel. Je to ubíjející.
"Nechali mě odpočívat další měsíc. Zkusil jsem znova trénovat. Stalo se to samé. Tak mi oznámili, že to do konce sezony už nemá cenu. Že si nikdo nevezme na triko, aby se mi stalo ještě něco vážnějšího."
Dostanou lovci lebek rozum?
Teď Martínek na Long Islandu podporuje slovenského parťáka Ľuba Višňovského, jehož už sedmý týden trýzní úporné bolesti hlavy po zákroku od Nashe z Caroliny. "Pořád mu opakuju, že musí čekat, že jen čas to spraví. Nejhorší je, že se týmu nedaří a strašně moc ho potřebuje. On to ví. Štve ho, že nemůže pomoct. Blíží se olympiáda. Jenže tohle se nedá tlačit."
Hvězdný Sidney Crosby z Pittsburghu, jedna z obětí úrazů hlavy v NHL.
Šéfové NHL vědí, jaké zranění nejvíc otřásá jejich byznysem. Vždyť kvůli němu nadlouho ztratili svého zlatého hocha Crosbyho. Minulý týden podalo deset bývalých hráčů na ligu žalobu kvůli následkům "pracovních" úrazů hlavy. A tak se komisař Bettman a jeho podřízení snaží vymýtit rizikové zákroky.
"Podívejte na tresty, co disciplinárka vynáší," říká Martínek. "Nikdo nechce přijít o zápasy a peníze. Najdou se blázni, kteří vám jdou po hlavě, ale myslím, že se hráči k sobě chovají s čím dál větší úctou."
V poslední větě se skrývá naděje. Řada hokejistů pochopila, že by si neměli počínat jako lovci lebek, navzájem si ničit kariéry. "Máme jen deset patnáct let, abychom se zabezpečili," praví Martínek. "Ale já chci i potom normálně žít. Hrát si s dětmi. Po otřesu jsem musel malé dcery odmítat: Já nemůžu. Je mi hrozně špatně... Cítil jsem se hrozně provinile. To už nechci zažít."
