Svého času se hokejista Jágr přirovnával k horkovzdušnému balonu. Po chvíli ustrnutí, nebo dokonce lehkého klesání vždy potřeboval shodit pytel s pískem, aby se znovu vznesl a nabral výšku.
Kdykoliv ho přepadl pocit, že ho konkurence stíhá, předhání či mu snad uniká, přišel se zlepšovákem. A zase tak oživil svou jedinečnou kariéru. I proto se v neděli v téměř jednapadesáti letech v Třinci vytočil od zadního hrazení s pukem na své dlouhatánské holi, zatímco bek Doudera za ním jen zoufale vlál. Po svižném zamíchání zametl kotouč ke vzdálenější tyči. Klečící brankář Mazanec se jen smutně ohlédl.
Bylo mu už asi sedmadvacet, nejdřív vypadal docela neesteticky, neučesaně. Někdo by se na takovou změnu vykašlal, ale Jarda to nevzdal. Opakoval: To půjde! To půjde... A za tři měsíce se opravdu začal tímhle způsobem prosazovat.
