Vladimír Šmicer

Vladimír Šmicer po příletu do Helsinek v rozhovoru s rumunskými novináři. | foto: Michal Růžička, MF DNES

Šmicer: Dáme do toho všechno. Slibuju

  • 27
Helsinky - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Třikrát už ztratil mistrovství světa. "Kéž to není počtvrté,"modlí se Vladimír Šmicer, dvaatřicetiletý pamětník všeho dobrého i zlého, co potkalo český fotbal v posledních dvanácti letech. "Zatím jsem zažil mistrovství světa jen jednou."

"V sedmnácti jsem jel jako fanoušek autobusem do Milána na čtvrtfinále s Německem. Fandil jsem jako šílenec, mého oblíbence Moravčíka vyloučili, z penalty jsme prohráli a já jel domů," vzpomíná.

Bojíte se hodně, že se budete na šampionát 2006 znovu jen dívat?
Bojím? Nad tím nepřemýšlím. Já věřím. Věřím, že to vyjde.

A když ne?
Tak to bude zklamání. Velký, velký, zoufale velký. Kvůli mistrovství světa jsem se po loňském zranění vrátil, ten sen mě táhl dopředu. Naše generace si nezaslouží, aby si nikdy nevyzkoušela, jaké to je.

Nejdřív ale musíte dnes porazit Finsko a v listopadu zvládnout baráž.
Doufám... To je strašné, říkat doufám, co? Kvalifikaci jsme měli skvěle rozjetou, ale stačilo dvakrát prohrát a už v tom lítáme. Ne, my se z toho nepoděláme, zvládli jsme už tolik těžkých zápasů. Cítím zdravou a pozitivní nervozitu, dáme do toho všechno, abychom uspěli.

Ne jako před čtyřmi lety při baráži s Belgií?
To bylo bahno, do kterého jsme se propadli. Nebyla v tom ani chuť porvat se.

Proč ne?
Nebyli jsme jednotní, semknutí, chyběla vůle bojovat za druhého. Všichni byli nervózní, podráždění, jsem si jistý, že jsme se pomlouvali za zády. Hrozná situace.

I teď jsou problémy. Tým kosí zranění, přišly porážky.
Ale mančaft má správný charakter, vůli a touhu. I když to stačit nemusí. Přece víte, jaký je fotbal. Někdy dokáže být krutý. Nemusíme ve Finsku vyhrát, ale na hřišti necháme všechno. Ale jestli to bude stačit? Slíbit to nemůžu.

Kdo bude lídrem v okamžiku pravdy? Rosický nedal penaltu, kapitán Galásek je introvert, Poborský ani vy nejste rození šéfové. Takový býval Nedvěd.
Anebo Vláďa Růžička v Naganu? Nemáme takového hráče, ale bude nás jedenáct na hřišti, kteří to chtějí dokázat. Musí být vidět síla mužstva, jeho kvalita a odhodlání.

To mužstvo, o kterém mluvíte, od loňského Eura vyhrálo jen jediný zápas s těžkým soupeřem. Doma porazilo Rumunsko, jinak prohrává.
Je to varování. Velké zápasy nám už přes rok nevycházejí. A teď jde o všechno. Musíme to zlomit. Musíme, i když se to na nás valí ze všech stran.

Vás světové šampionáty míjejí. Jako by vám to předurčily sudičky.
No jo. Všichni pořád říkají, jaké jsem fotbalové štísko, až mě kolikrát mrzí, že bych snad měl mít všechny ty trofeje z Čech, Francie a Anglie jen díky štěstí... Snad i něco umím.

Ale štěstí přinášíte. Kam přijdete, tam něco slavně vyhrajete.
Jen to mistrovství světa... Je to neuvěřitelné. Už ve třiadevadesátém jsem tajně snil, jak jedu na šampionát do Ameriky. Trenér Ježek mě pozval z jedenadvacítky do federálního výběru, abych zaskočil proti Kypru, zrovna byl Tomáš Skuhravý nějaký pokopaný.

Hodně jste tehdy prožíval boj o šampionát?
Později víc. Jen v duchu jsem si říkal: Postoupí se a třeba si na tebe pan Ježek vzpomene. Jenže v posledním kvalifikačním zápase v Belgii se nevyhrálo – a konec.

Když poskočíte o čtyři roky dopředu...
Smůla. Mančaft hrál slušně, i když jsme si po stříbrné Anglii a přestupech teprve zvykali na nový život. Jenže v Jugoslávii jsme nedali spoustu šancí, pak u nás Španělsko ubránilo bod, u nich nás zase zaříznul rozhodčí, když si vymyslel penaltu, a bylo po kvalifikaci.

První velké zklamání, že?
Byl jsem v Lensu a mistrovství se hrálo ve Francii. To by byla nádhera.

O pokažené baráži s Belgií před čtyřmi lety už byla řeč. Tehdy jste prožil největší krach.
Sám na sebe jsem byl naštvaný. Pokazil jsem zápasy s Dány. Měl jsem proměnit šance, a jeli jsme do Japonska. Dlouho jsem si to vyčítal, velký díl viny beru na sebe. Při baráži už mi nevěřili, nebyl jsem v oblibě. Lidi tlačili, abych nehrál.

Dnes vás chválí. Za sobotní výkon proti Nizozemcům asi nejvíc ze všech.
Děkuju, to potěší. Snad to zopakuju i ve Finsku, pokud mi dá trenér důvěru.

Třikrát jste hrál na mistrovství Evropy, pokaždé jste dokonce na turnaji vstřelil gól. Ale dokážete si představit, jaké je mistrovství světa?
Pravda, pořád o tom mluvím, ale přitom nemám ani páru. Musí to být něco. Sjede se celý svět, aby hrál o všechno. Nebýt tam, to by nebyla jen rána pro mě, pro Poborského, pro Galáska, ale pro celý český fotbal. To by byla tragédie.

Zvlášť když vidíte, jaké země už se kvalifikovaly. Togo, Angola...
Pozor, já africkou kvalifikaci sledoval, byla tam obrovská kvalita. Ale o baráž třeba bojují Uzbekistán s Bahrajnem, to mi vadí. Tam přece patříme my. Copak nám není mistrovství světa souzeno?

Je pravda, že často chybělo jen štěstí v kritických momentech.
I teď: končí kvalifikace, nejdůležitější týdny v roce, a my máme z mužstva lazaret. K tomu neproměněná penalta, regulérní gól, který nám neuznali. Snad se konečně štěstí probere. Věřím, že nás Finsko nakopne. Když to zvládneme, uděláme obrovský krok, abychom se konečně na mistrovství dostali.

A pokud ne?
Nechci tak přemýšlet, ale... Asi bych skončil. V létě mi bude třiatřicet, perspektiva není bůhvíjaká. Už budu jen vzpomínat, co všechno jsem prožil. Za Ježka, za Uhrina, za Pepy Chovance, za pana Brücknera. Přes deset let v reprezentaci. Kdo by ale stavěl na Šmicrovi i za rok?  Přijdou mladí, nároďák potká výměna generací, i když bych třeba měl chuť pokračovat. Počkat! O čem se to bavíme? Ne, dokud bude šance, budu pro ni dýchat.


EURO 2024: Los skupin, program zápasů, stadiony

Fotbalové EURO 2024 se bude hrát od 14. června do 14. července 2024 v deseti neměckých městech. Čtyřiadvacet účastníků bude rozděleno do šesti čtyřčlenných skupin. Čeští fotbalisté se v základní skupině střetnou s Portugalskem, Tureckem a Gruzií.

Česko - Portugalsko, Česko - Gruzie, Česko - Turecko