"Šmíca říkal, že si mě k nároďáku přeje trenér Michal Bílek. A to pro mě bylo rozhodující, abych na tuhle nabídku kývnul," říká nový reprezentační asistent Josef Pešice.
"Byl jsem tou nabídkou hodně překvapený, samozřejmě příjemně. Ale vůbec bych se o tom dál nebavil, kdyby to nebylo výslovné Bílkovo přání," dodává dvaašedesátiletý Pešice.
Jak jednání o vašem angažmá u reprezentace po zmíněném telefonátu pokračovalo?
Sešli jsme se pak u jednoho stolu se Šmicerem a Bílkem a probrali jsme to podrobněji. Mě taky zajímalo, jestli s tím souhlasí šéf asociace Pelta. A dozvěděl jsem se, že on Bílkovo přání respektuje.
Jistě jste také mluvili o vaší konkrétní reprezentační roli.
Kromě asistentské práce při srazech národního mužstva budu mít na starosti sledování reprezentantů především v domácí první lize. Samozřejmě se na hráče pojedu podívat i ven, ale ne do Německa a blízkého okolí, kde bude sledování dělat další nový asistent Tomáš Galásek, který v Německu žije.
Kdy do nového zaměstnání nastupujete?
Už jsem nastoupil. Byl jsem se podívat na obou dosavadních zápasech Jablonce, konkrétně mě zajímal Lafata, který dal v obou utkáních po gólu. Minulou neděli jsem zase byl v Jihlavě, kde jsem sledoval hlavně plzeňské reprezentanty. Dneska budu v Liberci na pohárové odvetě s Kluží, ve čtvrtek se zase chystám na Spartu, která hraje s Admirou Vídeň. A samozřejmě nebudu chybět na pondělním reprezentačním srazu, kde mě oficiálně představí mužstvu.
Josef Pešice
Jaký dojem na vás národní mužstvo udělalo na letošním Euru?
Myslím, že to čtvrtfinále bylo maximem, čeho mohlo dosáhnout. Což byl každopádně úspěch. Ale mnohem víc mi na našich fotbalistech imponovalo, jak se dokázali zvednout po úvodním výprasku od Rusů. Všem tím ukázali, že jsou fotbalovou generací, o kterou se člověk zajímat musí. A tím spíš ji trénovat.
Na co se tedy při práci u reprezentace nejvíc těšíte?
Na úspěšnou kvalifikaci. Strašně rád bych byl u toho, co Michal Bílek zažil v té předchozí, tedy u postupu.
Takže si už představujete, jak na jaře 2014 balíte na mistrovství světa do Brazílie?
Ježišmarjá, tak daleko zase nejsem. Jenom to nezakřikněte.
Co vůbec soudíte o kvalifikační skupině, v níž český tým narazí na Itálii, Dánsko, Bulharsko, Arménii a Maltu?
Neřeknu nic objevného, můj názor je podobný těm už vysloveným. Když to loni v červenci takhle vylosovali, někde jsem četl, že los byl milosrdný. Ale podle mě je to skupina těžká tou vyrovnaností. Řekl bych, že šanci na přímý postup má Itálie, Dánsko i my. Ale pozor na nevyzpytatelné Bulhary i na to, jak budou míchat kartami Arménci. Každý získaný bod bude zlatý.
Co jste dělal doteď?
Na jaře jsem pracoval jako skaut pro Spartu a předtím jsem od léta 2003 až do konce roku 2010 dělal trenéra mládežnických reprezentací od šestnáctky až po devatenáctku. Takže všechny ty potenciální reprezentanty dobře znám.
Jste rád, že se vracíte do velkého fotbalu, který jste opustil v roce 2001?
Pochopitelně. Tenhle návrat pro mě znamená opravdu hodně.
Naposled jste v roce 2001, když jste se v létě vrátil z kostarického Cartágines, vedl jako hlavní kouč Slavii. Proč jste v tomto angažmá vydržel jen necelý půlrok?
V říjnu toho roku mi po těžké dopravní nehodě zemřel syn. To mě strašně poznamenalo a já i vlivem té tragédie neměl výsledky. A tak jsem se po podzimu se slávistickým vedením dohodl na ukončení spolupráce.
Ale ke Slavii vás vážou i okamžiky velkého úspěchu.
To je pravda. Na slávistický titul z roku 1996 se zapomenout nedá. Na lavičce jsme ten ročník začínali s Frantou Ciprem na stejné úrovni, ale on se pak jaksi samovolně vyprofiloval do role hlavního kouče. Což mi vůbec nevadilo. Rozhodující byl ten titul, protože před ligou jsme si slíbili, že ho uděláme.
A jak vzpomínáte na trenérskou štaci v Teplicích?
Jen v tom nejlepším. Druhé místo v roce 1999 je zatím nejlepším umístěním Teplic v samostatné české lize. A taky rád vzpomínám na Borussii Dortmund, se kterou jsme pak bojovali, bohužel marně, o Ligu mistrů.
Měl jste v mládí nějaké trenérské vzory?
Obrovskou trenérskou personou byl jistě nejen pro mě nezapomenutelný Václav Ježek. A jako druhého musím jmenovat Josefa Masopusta, který mě trénoval v Brně a v roce 1978 jsme pod ním slavili titul.
