Afrika má jediný fenomén: fotbal

Lusaka - (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Fotbal je to nejlepší, co v Africe po evropských kolonizátorech zbylo. Že to byl kdysi nástroj, který měl ulehčit bílému muži jeho břemeno při "civilizační misi", to už Afričané dávno zapomněli. Dnes je fotbal fenomén, bez kterého by Afrika nebyla Afrikou.

"Fotbal zachraňuje Africe hrdost. Můžeš mít sice hlad, ale když tvůj tým vyhraje, cítíš se i tak šťastný," říká zambijský sportovní novinář Patrick Nyangulu z televize ZNBC.

Fotbal přivezli na černý kontinent Angličané. Měl jim pomoci naučit "divochy" disciplíně. Brzy se zbraň obrátila proti nim, fotbal se stal jednou z demonstrací snah o nezávislost a dodával rebelující kolonii identitu. A činí tak dodnes.

Fotbal se stal jazykem Afriky: "Beckham" je na každém rohu Africké země jsou etnicky a nábožensky velmi roztříštěné. Aby si lidé ve státě vůbec vzájemně porozuměli, musí používat jazyk koloniálního utlačovatele. Někde angličtinu, jinde francouzštinu nebo portugalštinu.

Často mají společnou jen krátkou historii evropského útlaku, vlajku a měnu nezávislého státu a...  národní fotbalový tým. "Tady v Zambii máme 73 etnik," říká Peter Makembo, předseda Zambijské asociace fotbalových fanoušků. "Při fotbale ale lidé přestanou být Bemby, Njandjy nebo Tongy a společně fandí Zambii."

Koloniální vazby jsou dodnes silně patrné. V Zambii jsou fotbalové dresy anglických týmů druhým nejčastějším mužským oblečením, hned po tričkách varujících před nákazou virem HIV. "Henryho" nebo "Beckhama" potkáte v Africe na každém rohu.

Při cestě autobusem zaslechnete zanícenou debatu o včerejším zápase mezi Arsenalem a Middlesborough mezi fanoušky, kteří zřejmě nikdy neopustili Zambii.

Podobně se v bývalých francouzských koloniích baví o výkonech Lyonu nebo Marseille. Domácí, nepříliš kvalitní ligy zůstávají v pozadí.

Pro hru na ulici, pokud není příliš velké vedro, se vždy najde dostatek zájemců, kteří sní o kariéře afrických hrdinů současnosti Didiera Drogby nebo Samuela Eto’oa.

Co to bylo za českou hrůzu? ptal se Křovák Jakmile se hraje mezinárodní utkání, evropské sympatie z černochů spadnou a stávají se panafrickými patrioty. Třeba Česko se u Afričanů nemohlo zapsat lépe než porážkou 0:2 s Ghanou na loňském mistrovství světa. Přátelské rýpání do českého týmu slyším po celé tříměsíční cestě jihem Afriky.

"Co se to s vámi stalo? Američany jste přejeli jako nic, ale potom s Ghanou... To byla hrůza," říká výsměšně křovácký fotbalový fanoušek George Tsamt.

Úspěchu afrického týmu při mezinárodním srovnání si zkrátka váží a dlouho si ho pamatují všichni. Každý černošský tým, který na šampionátu 2010 v JAR bude hrát, může počítat s domácím prostředím.

"Když nepostoupí moje Zambie, bude národ držet palce ostatním týmům z Afriky. Pokud zvítězí třeba Nigérie nebo Kamerun, bude oslavovat celý kontinent," říká Patrick Nyangulu.

Nutno dodat, že domácímu týmu Jihoafrické republiky se příliš nevěří, lidé spíš spoléhají na Kamerun, Nigérii, Senegal, Pobřeží slonoviny nebo Ghanu.

U sebe doma přece musí dokázat světu, že aspoň ve fotbale už nejsou jen chudými příbuznými.

Jak jsem povalil mříž. Hurá na zápas

S několika stovkami fanoušků se mačkám před vstupní mříží, kterou pořadatelé na pretorijském fotbalovém stadionu zničehonic zavřeli a mávají na nás, že máme jít k jiné bráně. Tu se však zezadu valí další a další příchozí, kteří nás tisknou blíž k mříži. Nedá se pohnout.

Na vlastní kůži Začíná přetlačovaná mezi davem a pořadateli, početní převaha fanoušků se ukazuje jako rozhodující a mříž je povalena. Hordy lidí se cpou do útrob stadionu. Právě včas, aby stihly první gól.

Tak to vypadá na taháku jihoafrické ligy mezi věčnými regionálními rivaly Kaizer Chiefs ze Soweta a domácími Mamelodi Sundowns, kam jsem zašel ověřit organizační schopnosti místních pořadatelů tři roky před mistrovstvím světa.

Část fanoušků, mezi nimiž jen mírně převažují muži, je v hledišti vybavena umělohmotnými trubkami vuvuzelami, které vydávají příšerný lomoz.

Fanoušci Sundowns ve světle žlutých dresech si s sebou jako maskota berou i vycpanou buvolí hlavu a rozhlížejí se po volných místech. V Jižní Africe totiž lístky neprodávají místenkově, ale za jednotnou cenu 20 randů (60 korun) si můžete na tribuně vybrat jakékoli sedadlo, pokud je volné.

Něco takového by možná v Evropě vedlo k bitkám dvou rivalů, tady je však fotbalové násilí neobvyklým jevem. Fanoušci sedí mozaikovitě namícháni, aniž by to vzbuzovalo velké emoce.

Rozhodčímu se tu hromadně nespílá, ač během vyrovnaného souboje odpíská penaltu a udělí červenou kartu. Když pak jeden chuligán hodí po pomezním rozhodčím kelímek kvůli odmávanému ofsajdu, obrátí se proti němu naštvané pohledy a nadávky desítek lidí v hledišti. Podobný incident se už neopakuje.

Na tribunu nemilosrdně praží slunce a poločasovou pauzu vyplňují roztleskávačky, které mají všechny nezbytné parametry pro Miss Universe.

Na trávníku svádivě a ve velkém tempu kombinují techno se zulskými tradičními tanci. Pohled je to poutavý, ale příroda je silnější. Odeberu se potemnělou chodbou na toalety, které překvapují čistotou, a to i přesto, že tam svítí jen dvě žárovky. I tady je ovšem vidět, že generální rekonstrukce, která zdejší stadion čeká před šampionátem, je nezbytností.

Ve druhém poločase hostující Kaizer Chiefs marně buší do obrany soupeře, ale vyrovnat na 2:2 nezvládnou.

Lidé spokojeně odcházejí ze stadionu, poklusávají a zároveň tančí. Nikde žádné tlačenice. Proud diváků, kteří se podivně vlní po chodníku, připomíná protesty proti rasistické diktatuře, jež byly v 70. a 80. letech nejčastější aktivitou černošské omladiny a tehdejším bělošským elitám naháněly děs.

Byl to jen obyčejný zápas uprostřed sezony, přesto fanoušci pretorijského týmu o sobě dávají vědět dlouho po skončení zápasu. Oslavné troubení na plastové dechové nástroje zní do noci. Fotbalový svět se má v Africe na co těšit.

STAVÍ SE. Poblíž Soweta se na stadionu pro mistrovství světa pracuje. Přípravy v JAR však mají zpoždění.