Hráči se pomalu chystali na přípravu, po které hráli odpoledne dvojutkání s Příbramí. „Přijdu se podívat,“ sliboval jim jejich bývalý kapitán Vozábal.
V Českých Budějovicích byl oporou, i když mu někteří fanoušci vyčítali, že je příliš laxní. Jsou fotbalisté, kteří takovým dojmem působí.
Kdo viděl nasupeného nebo zdrceného kapitána chodit po prohraném zápase podepisovat zápis, viděl, že mu není jedno, že doma neuspěl. „Je mi fuk, jaké bude moje hodnocení, když jsme prohráli,“ nedbal na své jméno.
Kdo teď bude zásobovat útočníky míči, do kterých stačilo v pravý moment jen slušně kopnout či zasáhnout je hlavou, aby byl ze šance gól, to se teprve uvidí. A bylo jedno, jestli měla jít přihrávka z rohu, zezadu nebo od lajny. Jestli byla z přímého kopu, z rohového kopu nebo ze hry. Zblízka, zdálky.
Kapitán uměl založit brejk a uměl dát finální nahrávku. Bude chybět, i kdyby byl na oko laxní.
