Otcové a děti. Tak nazval příbramský trenér Josef Csaplár hráče z týmu, který letos vybojoval návrat do nejvyšší soutěže. Narážel tím na složení kádru, v němž měl k dispozici několik veteránů a celou řadu mladíků.
Minimálně jeden „otec“ mu nyní ze sestavy vypadne. Zkušený stoper Tomáš Zápotočný před pár dny nečekaně ukončil svou profesionální kariéru. „Už si budu jezdit zahrát jen do nižší německé soutěže,“ prozradil bývalý hráč Sparty, Liberce či ostravského Baníku.
Spíš se čekalo, že ještě pomůžete Příbrami v lize. Končíte kariéru po racionální úvaze, nebo to bylo překotnější rozhodnutí ze dne na den?
Bylo to hodně rychlé. Dlouho jsem si myslel, že budu hrát za Příbram i v příští sezoně, ale dostal jsem od trenéra Csaplára nabídku, že bych mu mohl dělat asistenta a že si to mám rozmyslet. Ze dne na den jsem si řekl, že do toho půjdu.
Máte dlouhodobě v plánu stát se trenérem?
Vize tu samozřejmě je. U fotbalu zůstat chci, momentálně si dělám trenérskou licenci A. Chtěl bych jednou být dobrý kouč, ale je to hodně těžká práce. Z pozice hráče to není vidět, ale všechny ty povinnosti zaberou spoustu času. Fotbalista si odtrénuje, odehraje zápas a jede domů. Takhle to trenér nemá.
Co si pamatujete z vašich příbramských začátků? Tehdy hrál klub v lize na špici a dostal se i do Evropy.
Na Příbrami je dobré, že vychovává mladé talenty. Snad se toho bude klub držet i dále. Je to ocenění i pro trenéry, vidět ty kluky potom hrát za nejlepší české celky a některé i v zahraničí. Pro mládež tu jsou skvostné podmínky. Já osobně hrozně rád vzpomínám na pana Csaplára, který mě tenkrát rovněž vedl. Byl to můj druhý táta a fotbalový učitel.
Jak se to seběhlo, že vás velmi brzy koupil Liberec?
Tenkrát si nás vytáhl tehdejší kouč Liberce, nešel jsem sám, byl to postup zase o stupínek výš. Zahrál jsem si tu evropské poháry, rád vzpomínám na utkání proti AC Milán, za který hrál můj vzor Paolo Maldini. Nezapomenutelný zážitek.
Vladimíru Šmicerovi se říkalo Štístko, ale možná by to sedělo i na vás. Kam jste přišel, tam na vás čekal úspěch. Titul, pohárový triumf nebo postup. A libereckým titulem to začalo.
Přesně tak. Já jsem nikdy nechtěl dělat fotbal kvůli penězům. Lákaly mě tituly, vítězství. Chtěl jsem vyhrávat, zažít co největší úspěchy. Ne vždycky to vyšlo, ale zažil jsem i nádherné chvíle. Člověk zažije neopakovatelné pocity, když může slavit s tolika fanoušky.
V italském Udine to byla trochu výjimka, tam se vám nic vyhrát nepodařilo. Byla to dobrá volba pro první zahraniční krok?
Byl to skvělý krok. Nebylo to vůbec jednoduché, ale získal jsem tam cenné zkušenosti. Odehráli jsme těžká utkání, byl to další postup v mé kariéře.
Následoval přestup do Besiktase Istanbul. Jak náročné bylo se prosadit v takovém velkoklubu?
Zase tak moc těžké to nebylo. Teď nechci znít nějak namyšleně, ale šli jsme tam spolu s Tomášem Sivokem, já z italské Serie A, což je vážená soutěž, přišli jsme jako posily. Měl jsem lehce umetenou cestičku.
Titul máte i s Bursasporem. To musela být událost, když si vyšlápl na obry typu Besiktase, Fenerbahce a Galatasaraye.
To byla historická událost. Kromě těch tří, co jste jmenoval, do té doby získal v Turecku titul jen Trabzonspor a my jsme byli ti pátí, komu se to podařilo. Slavili jsme hodně dlouho, bylo u toho šílené množství lidí, bylo to neskutečné.
Zažil jste někdy skutečné peklo s tureckými fanoušky?
Několikrát. Za sebe mohu s čistým svědomím říci, že turečtí fandové jsou nejlepší na světě. Jistě, někdy to přeženou, ale jinak jsou špička. Člověka to na hřiště vyhecuje k úplně jiným výkonům. Ať si říká kdo chce co chce, fotbalisté to potřebují. I když jim někdo nadává, povzbudí je to spíše, než když je ticho.
Po návratu z ciziny vás oslovila Sparta. Dostala se vám do krve?
Strávil jsem ve Spartě tři sezony, titul se nám bohužel nepodařilo získat, takže to bylo zklamání. Nejsem ani sparťan, ani slávista, takže bych mohl hrát za oba. Ale s týmem jsem se sžil a dával jsem do toho maximum.
Mrzelo vás hodně, když jste tam musel skončit?
Mrzelo. Bylo to celkově zvláštní období. Poslední půlrok už jsem vůbec nehrál, kolikrát jsem se nevešel ani na střídačku a seděl jen na tribuně. Nebylo to moc příjemné. Byl jsem rád, že jsem se mohl vrátit do Příbrami. Byl to smutný konec, ale bral jsem to sportovně.
Tenkrát to vypadalo, že dohrajete kariéru v Příbrami. Vysvětlíte zpětně, proč jste odešel do Baníku?
Do Příbrami přišel trenér Pulpit a já jsem nezvládal jeho tréninkové dávky. Nebyl jsem šťastný. Přemýšlel jsem, kam dál, na stole ležely i nabídky z druhé turecké ligy, ale nakonec jsem zvolil Baník a dnes mohu říci, že jsem za tuto volbu rád.
V Ostravě se vám podařilo s týmem postoupit ze druhé ligy, jenže následovala nedůvěra trenéra Kučery a odchod. Bylo to před rokem velké zklamání?
Pan Kučera měl určitou vizi a já mu do ní nezapadal. Sám mi řekl, že odcházet nemusím, ale že to budu mít těžké. Nechtěl staršího stopera, o kterém si myslel, že už nebude stíhat.
Postup letos přišel i s Příbramí. V čem byl jiný než ten s Baníkem?
Letos to bylo jednodušší. O postupu jsme věděli už dvě kola dopředu. V Baníku jsme bojovali až do posledního kola, navíc má velké jméno a soupeř se na nás dokázal víc vyhecovat než na Příbram.
Nemrzí vás přece jen, že už si teď nezahrajete? Nebo si kopnete v nižší soutěži?
Úplně nekončím. Budu hrát amatérskou soutěž v Německu, už se na to moc těším. Absolvuji vždy jeden trénink týdně a k tomu zápas. Samozřejmě jsem po ruce i áčku v Příbrami, když bude potřeba doplnit počty v tréninku, tak se zapojím.
