V nejvyšší domácí soutěži odehrál 381 utkání a v nich nastřílel 26 gólů, a jak sám říká, všechny – snad až na čtyři – hlavou.
Z rodných Křenovic to měl blíže do Olomouce, Zlína i Brna, ale svůj fotbalový život spojil s Baníkem Ostrava. „Byla to postupná cesta,“ vypráví, jak se dostal do Ostravy. „V té naší dědině si mě všimli lidé z nedalekého Kojetína a z něj jsem šel na vojnu do Dukly Kroměříž. Z ní jsem zamířil do táborské Dukly a to už byl tým, kde byli hráči, o nichž se uvažovalo, že půjdou do první ligy. A pak jsem zakotvil v Baníku.“
Byla to jasná volba, anebo vás lákali i jinde?
Mě hlavně těšilo, že o mě má zájem prvoligové mužstvo, navíc z tehdejšího Severomoravského kraje (v minulosti do něj patřily nynější Moravskoslezský a Olomoucký kraj a část Zlínského), odkud jsem byl. V kariéře mi to jen pomohlo.
Dříve se tolik nepřestupovalo jako nyní, ale přesto jste celou prvoligovou kariéru, všech 16 sezon odehrál v jediném klubu – Baníku Ostrava. Neuvěřitelné. Úctyhodné.
Nějaký zájem o mě byl, ale bral jsem to tak, že jsem v Baníku, v klubu, kde jsem dostal příležitost, a to ve mně zůstalo. Neměl jsem potřebu ani zájem někam jinam chodit.
Pokud jde o vaše prvoligové starty v Baníku, jste klubový rekordman. Přesto se objevují dva údaje: že jste v lize odehrál 380 utkání, anebo o jedno více. Vnesete do toho jasno?
Tři sta osmdesát jedna. Podle mých záznamů. Hlavně manželka mi vedla takový archiv. Ji fotbal postupně chytil. Na čísle tři sta osmdesát jedna jsme se shodli.
Jak se zrodila památná stoperská dvojice Rostislav Vojáček – Libor Radimec?
Hrál jsem více defenzivního stopera. Tehdy se o nějakých liberech (ve fotbale libero značilo jakéhosi středního obránce, který se volně pohyboval za ostatními beky) moc nemluvilo. Byl v podstatě jeden, který hru s liberem odstartoval – Franz Beckenbauer. Bylo to nové, moderní.
Rostislav VojáčekRodák z Křenovic všech svých 381 zápasů v první lize v letech 1970 až 1986 odehrál za Baník Ostrava. K tomu má někdejší elitní stoper 40 startů v evropských pohárech. Za národní tým nastoupil čtyřicetkrát. Na vojně hrál za Duklu Kroměříž a Duklu Tábor, z Baníku si v roce 1984 odskočil na krátké hostování do druholigového Brna. Kariéru končil v Jakartovicích, které později i trénoval. Jako trenér vedl v roce 2000 i Baník Ostrava a pět let nato Slezský FC Opava. |
Ale vy jste se skvěle doplňovali s Liborem Radimcem, že?
Před jedním zápasem jsme řešili post stopera. A byl tam Libor, chytlo se to. Najednou jsme zjistili, že spolu fungujeme a má to velké výhody. Libor přečísloval soupeře ve středové řadě, v ofenzivní činnosti. Na to soupeři zpočátku neuměli moc reagovat.
Hodně jste si rozuměli?
Ano, i mimo hřiště. Libor toho moc nenamluvil, takže při zápasech jsme se domlouvali spíše vizuálně. Už jsem však věděl, když vzal míč, že přečíslí soupeře, takže ho musím zajistit, kdyby to nevyšlo. A ne vždy se jeho výpady vydařily, ale od toho jsem byl vzadu, abych nebezpečí nějak hasil.
S Baníkem máte tři tituly. S reprezentací jste v roce 1980 na mistrovství Evropy v Itálii vybojoval bronz. Je to největší úspěch?
Určitě. Ten bronz je pro mě takové největší vyznamenání. A kór v porovnání s dnešní dobou je cenné, protože národní mužstvo se těžce prosazuje.
Na šampionátu jste skončili třetí po dlouhém penaltovém rozstřelu. Před desátou sérií jste mohl jít na další pokutový kop už jen vy, nebo brankář Jaroslav Netolička. Bylo jasné, že půjdete vy?
Nebylo. Před penaltami jsem si sundal kopačky, pro mě práce skončila. A najednou s přibývajícími kopy jsem začal být nervózní. Možná jsem měl největší tep, zažil jsem nejhorší stav ve své kariéře.
Jaroslav Netolička naštěstí chytil penaltu Fulviu Collovatimu, takže na vás nedošlo.
Také jsem Jardovi děkoval, protože předtím jsem se doslova modlil, abych to nezvoral, kdybych tam musel jít. (směje se)
Rostislav Vojáček (vlevo) a Jozef Barmoš jako českoslovenští reprezentanti v zápase s Itálií na mistrovství Evropy 1980
V reprezentaci jste ve 40 utkáních dal jeden gól, ale důležitý. V utkání s bývalým Sovětským svazem jste po rohu Antonína Panenky vyrovnával na 1:1, čímž jste na úkor Walesu postoupili na mistrovství světa 1982 ve Španělsku.
To se hrálo v Bratislavě... Po tom gólu se nesly různé fámy, jak dlouho jsme to nacvičovali a podobně... (směje se)
Takže výsledek nebyl domluvený, aby postoupily oba týmy z někdejších socialistických států, jak se spekulovalo?
Vždy se najdou nějaké pochybnosti, dohady, ale jen se nad nimi pousměju.
Na mistrovství světa reprezentace ve skupině s Kuvajtem, Anglií a Francií zklamala.
To ano. Tam se ukázalo, že ti naši soupeři jsou přece jen někde jinde.
Pamatujete svůj první reprezentační start 7. dubna 1974 v Rio de Janeiru proti Brazílii? To i přes prohru 0:1 musela být paráda.
Tak na to si skoro vůbec nepamatuji. Vím, že jsem na hřiště vyběhl jen na chvíli, střídal jsem, ale nějak mi to vyprchalo z hlavy. Je to dávno.
Bylo těžké dostat se v sedmdesátých letech minulého století do národního týmu přes takové stopery, jakými byli Anton Ondruš a Jozef Čapkovič?
To byly velké osobnosti. Byla to osvědčená dvojice ze Slovanu Bratislava. Byli podobní jako my s Liborem. Ondruš míč vyvážel a Čapkovič byl takový defenzivnější. Slovan byl silný, měl velice dobré mužstvo. Sedm osm jejich hráčů byly mimořádné individuality.
A neříkali jste si, proč v národním týmu pořád dostávají přednost Ondruš s Čapkovičem před vámi s Radimcem?
Ne, ne. Oni byli opravdu dobří. Ale skalní fanoušci Baníku to rozebírali. Hodně to prožívali.
V prosinci 1980 jste si zahrál za Výběr světa proti Barceloně na jejím stadionu Camp Nou. Jaké to bylo?
Pro mě obrovská pocta. Hráči, co tam byli, byli super, velká čest. Ale až s odstupem doby jsem tomu dal větší význam... A snad jsem neudělal ostudu. V osobních soubojích jsem si sjednal respekt, zvláště když po jednom z nich se Simonsen (Dán Allan Simonsen, držitel Zlatého míče z roku 1977, který hrál za Barcelonu) nechal vystřídat...
Rostislav Vojáček v roce 2000 jako nový trenér Baníku Ostrava
V týmu jste byl mimo jiné s Bonhofem, Cruyffem, Hansi Müllerem, Halilhodžićem, Platinim, Rummeniggem, Blochinem.
To všechno byly silné osobnosti předních evropských klubů i tahouni reprezentací. Bylo to něco úžasného. Dodnes mám svůj dres s číslem 13 schovaný. Moc pro mne znamená.
Pořád fotbal pozorně sledujete?
Už před časem jsem se odstěhoval na chalupu do Jakartovic a tam člověk z toho vypadne. Měl jsem práci kolem chalupy, takže fotbal už tak podrobně nesleduji. Jsem už takový fotbalový televizní divák, ale Baník stále pozoruji. Vidím, jak se pořád stabilizuje a nějak se to nedaří.
Tušíte proč?
V klubu nejsem, ale těžce se nahoře zadrapává. Moc bych mu přál, aby se zase dostal mezi absolutní špičku. Zatím to však nějak nefunguje.
