Byl to celkem symbolický moment. Nikdo se neradoval, nikdo euforicky nešavloval s rukama nad hlavou.
Nikdo ani nepadal smutně k zemi, protože k výrazným emocím nebyl žádný důvod. Skončilo se tak nějak obyčejně, bez vítěze.
Všichni si vzájemně podali ruce, poděkovali fanouškům na vyprodaném stadionu a zmizeli.
Jede se dál.
Dál po hrbolaté fotbalové cestě, o které pořád nevíte, kam přesně vede.
Plzeň by se podle zimních předpokladů měla pomalu dotýkat poháru pro ligového vítěze, jenže realita je neveselá. Mužstvo po brilantním podzimu zcela vypnulo, protože si mylně vsugerovalo, že už je hotovo. A teď ne a ne nahodit motory - (více čtěte: Plzeň, nebo Slavia? Los hraje pro lídra, euforie pro obhájce).
Sparta je na tom ještě hůř, protože doplácí na to, že loni vsadila na špatného trenéra a teď musí ten svinčík po Italu Stramaccionim za pochodu uklízet.
Cesta z krize může trvat daleko déle. Chabou útěchou je fakt, že mužstvo už devětkrát za sebou neprohrálo. Realitu daleko výstižněji dokumentuje číslo 10 v kolonce remíz. Žádný z ligových týmů jich nemá tolik.
Herní chaos, který za sebou nechal Andrea Stramaccioni, pod novým trenérem Pavlem Hapalem ustupuje. Ale jde to stěží, to si přiznejme.
Sparta ze všeho nejdřív potřebuje ustálit sestavu, z toho by pak mohla vykročit k tomu, že nebude ztrácet zápasy, ve kterých by měla vyhrát. Jako třeba derby, ve kterém vedla 3:0 nad Slavií.
Jako nedělní hit s Plzní, kterou v úvodu válcovala. Jenže pak si nechala dát dva góly z rohových kopů a bylo po radosti.
Kdyby aspoň skórovali vyhlášení hlavičkáři, to by se snad dalo omluvit, jenže oni si na centrované míče vyskočili nevysocí Hořava s Řezníkem. To muselo trenéra Hapala nakrknout: „My máme hráče, kteří se při standardních situacích neumějí chovat. Buď je to naučíme, nebo bude muset dojít ke změnám.“
Sparta zatím hledá sama sebe. I proto je až šestá. Pravda, pouhé dva body od třetího místa, jenže stále bez garance, že jde správným směrem.
