Jenže vy jste gól nedal, jen jste zblízka nastřelil brankáře Lovásika.
Měl jsem jubilejní start, a tak jsem si přál body, a kdyby to šlo, dát i gól. Bylo k tomu blizoučko. Čekal jsem, že Lovásik půjde na zem, ale on zůstal na nohou a já ho trefil do hlavy.
Hodně jste se rozčiloval, když vám asistent sudího Goňa odmával ruku v pokutovém území. Co jste mu zblízka říkal?
Hádal jsem se s ním - a byl jsem v právu. Měl jsem ruku u těla. Samozřejmě v tom byly emoce. Ale nic jsem nepřeháněl, nechci jít na disciplinárku. Už jsem tam byl mockrát.
Příbram už tři zápasy v řadě nedala ani gól...
Neřekl bych, že máme svázané nohy nebo něco takového. V Jablonci jsme nakonec i v deseti byli lepší, jenže na to se nehraje. Představovali jsme si o hodně lepší rozjezd do ligy. Teď máme doma Slavii a jednoznačně musíme vyhrát. Je to teprve začátek, ale nesmíme si ho nechat utéct.
350 zápasů v lize, to je neobvyklá porce. Vzpomněl jste si na hřišti, kolik jste toho už vlastně odehrál?
Ani ne. Já bych rozhodně nechtěl, aby se z mých startů dělaly nějaké závody. Jako třeba když jsem čekal na 150. gól. Tak to vůbec neberu.
Vzpomenete si ještě na první zápas?
V roce 1987. Hrál jsem za Spartu doma s Hradcem, vyhráli jsme 5:1 a já jsem se hned napoprvé trefil. Nastupoval jsem místo Grigy nebo Skuhravého, teď už nevím. Chovanec vybojoval balon ve vápně, já se pak dostal k odraženému míči a dával jsem poslední gól Sparty. Bylo mi osmnáct.
