"Nejen proto řadím fotbal mezi nebezpečné sporty," říká olympijský šéflékař.
Čím byste přesvědčil fotbalistu, že vlastně dělá nebezpečný sport?
Viděl jste záznam ze zlatého Bělehradu 1976? Ve srovnání se současností to byl fotbal v chůzi, všichni hráči měli prostor a spoustu času. Dneska nemáte ani jedno, což přináší daleko větší riziko kontaktu a zranění. Hráči jsou rychlejší, silnější, agresivnější a konkurenční boj je žene na hranu.
Na hranu zranění?
A někdy až za ni. Normální člověk by ze souboje ucuknul, oni nesmějí.
Takže jsou surovější?
To nechci tvrdit. Oni každý víkend hrají o existenci, o peníze, což leckdy znamená nebýt fér. Potom i jako lékař řeším, co je ještě únosné a co už je šedivé pásmo.
Tím myslíte co?
Příklad z hokeje: když se hráč dívá jen dolů na puk, porušuje tím nepsaný zákon a riskuje vlastní těžké zranění, že ho někdo trefí. A nedostane-li loktem, ani faul se pískat nebude. To je přece veliké dilema.
Jak ho vyřešit?
Jsou dva názory, v nichž není resumé. Loni na předolympijské konferenci ve Vancouveru se dlouze mluvilo o případu Havlát, kterého takhle sestřelil Švéd Kronwall. Pan Fasel, šéf hokejové federace, řekl: Jasný faul! Atakující hráč dobře ví, že jde soupeře zranit, byť vlastně pravidla neporušuje. Pak se ozval druhý tábor: Havlát nesledoval hru, byl nepřipravený, jeho chyba!
Takže to je vaše šedivé pásmo?
Přesně tak. A já stojím za Faselem. Když jedete autem a uvidíte člověka, jak kráčí přes cestu mimo zebru, taky do něj nevrazíte. Je to vaše zodpovědnost za život a zdraví toho druhého.
Ale jak se těžkým úrazům může bránit fotbal, když pomalejší už nejspíš nikdy nebude?
Měl by přísně rozlišovat, jestli nebezpečné zákroky vyplývají z rychlosti a nasazení, nebo z úmyslu zastavit protihráče za každou cenu. Nebo přímo zranit. Pokud se objeví úmysl, tak tvrdě trestat. Abyste v současném fotbale uspěl, musíte neustále hrát na nejvyšším stupni nasazení – a kdo nemá dostatečnou techniku, nahrazuje to bojovností. Fotbal se stal svým způsobem válkou.
Nepřeháníte?
Neřekl bych, fotbal je válka se vším všudy. I válečníci měli svou taktiku, své finty. Samotná bitva měla řadu etáží, nasazováním borců počínaje, krvavou řeží konče. Vidíte, jako fotbal. Začíná jako šachová partie, končí jako gladiátorská hra.
Co při ní vlastně nejvíc trpí?
Kotníky. Při letních hrách v Pekingu 2008 probíhal každodenní výzkum, ve kterém jsme do centrály museli hlásit všechna zranění: komu se co stalo, kde a kdy. Vyšla z toho jasná čísla: nejčastějším poraněním je distorze kotníku, na čemž měl největší zásluhu právě fotbalový turnaj. Následovala přednáška lékařského týmu AC Milán, který vysvětloval, jak ve své laboratoři Milan Lab podobným problémům předchází.
Jak?
Hitem posledních pěti let je takzvaný proprioceptivní trénink, který spočívá v tom, že necvičíte jednotlivé svaly, ale skupiny svalů po celém těle, což je pak záležitost centrálního nervového systému. Většinou se trénuje na nestabilních plochách, třeba na půlce nafukovacího míče chytáte medicinbal a držíte při tom balanc. Vím, že Naumovovi to zdravou nohu nevrátí, ale je dokázáno, že proprioceptivní trénink úrazy kotníků snižuje. Například pro alpské lyžaře je to naprosto nezbytná metoda, protože oni musí na svahu reagovat v setinách vteřiny.
