Koho teď zajímá, že Lafata nedávno celkem v tichosti překonal v počtu ligových gólů Horsta Siegla? Že mu jen jedna branka schází, aby dotáhl jinou sparťanskou legendu Oldřicha Nejedlého a reprezentačního rekordmana Jana Kollera? Že se už v šesté ligové sezoně za sebou trefil minimálně patnáctkrát?
Fotbalový národ od středečního večera řeší místo gólů jeho chování v hektickém závěru zápasu s Duklou.
Už běžela druhá minuta nastaveného času, když série sporných momentů vrcholila na brankové čáře. Domácí gólman Rada na lajně míč chytil, měl ho pod kontrolou, Lafata ale situaci nechtěl vzdát. Šel za balonem jako buldok, ve zlomku vteřiny se hned dvakrát snažil jej Radovi z ruky vykopnout.
„Byl to dohraný souboj. Ale každý chce nějakým způsobem získat balon a vstřelit gól,“ poznamenal sparťanský stoper Jakub Brabec. Podobně řeší situace řada útočníků, je ale na rozhodčím, aby jejich faul viděl a potrestal. Což se na Julisce nestalo.
Místo toho mela před brankou pokračovala. Lafata setrvačností přepadl přes Radu za čáru, gólman Dukly se k němu naštvaně sehnul a rukavicí ho lehce plácl do čela. Sparťanský střelec, v tu chvíli sedící na trávníku, se svalil na záda a chytl se za hlavu, jakoby naznačoval, že ho letmý kontakt hodně zabolel.
Rozhodčí Kocourek po několika vteřinách zmatky zakončil nařízením penalty, Lafata navíc svou etudou výrazně „pomohl“ k červené kartě pro Radu. Ale uškodil i sobě.
Velká část fanoušků, kteří v tu chvíli seděli u počítačů, hned začala ťukat do klávesnic a zaplnila diskuzní fóra příspěvky, které Lafatovo jednání odsuzovaly.
„Simulant!“
„Ubožák!“
„Omdlel, jak kdyby byl v poslední vteřině života.“
Pokud Lafata náhodou do diskuzí nakoukl, nebylo to pro něj příjemné čtení. Podruhé během třinácti měsíců zažil, jaké to je nadzvednout fanoušky neférovým chováním.
Svou pověst naboural už loni v březnu v domácím zápase s Teplicemi. Tehdy, také v závěru utkání, bez cizího zavinění ve vápně vyhodil ruce i nohy do vzduchu, padl k zemi a rozhodčí Kovařík mu herecký výstup zbaštil. Nařídil penaltu, ze které Sparta rozhodla.
Na Lafatu se snesla sprška opovržlivých slov.
Ale část lidí se ho naopak zastávala. Poukazovala na to, že mimo hřiště (a většinou i tam) platí za férového chlapa. Vzorného tátu od rodiny a skromného kluka z Olešníku, kterého sláva nezměnila.
Navíc tehdy sám bez vytáčení uznal chybu. „Ano, pád v pokutovém území Teplic jsem přihrál, přestože mu předcházel kontakt s protihráčem. Uvědomuji si, že to nebylo správné a opravdu na to nejsem pyšný,“ zalitoval. „Lidé, kteří mě dobře znají, vědí, že to není můj styl.“
Ve středu večer na Julisce tahle slova moc nepotvrdil. Zatímco střílení gólů by mohl vyučovat, v tom, jak ustát střet s naštvaným soupeřem, by si měl vzít příklad z o generaci mladšího sparťanského talentu Matěje Pulkraba.
Na nadějného útočníka, který hostuje v Liberci, nedávno mnohem ostřeji vystartoval olomoucký brankář Buchta. Nejdřív do něj nešetrně strčil zezadu, pak ho ještě zasáhl hlavou do čela.
Pulkrabova reakce? Při prvním ataku zavrávoral, ale zůstal stát. Po hlavičce sice spadl, ale hned zase vstal a šel pryč. Nedělal divadlo - a tím si získal fanoušky, i když by takové jednání mělo být normální.
Kritika, kterou teď schytává Lafata, je ostrá. Oprávněně.
Pořád platí, že se nesnižuje k zákeřným faulům, málokdy se na hřišti hádá, snaží se být diplomat, řešit všechny problémy v klidu. A není třeba mluvit o tom, že jako kanonýr v Česku téměř nemá konkurenci.
Ale hereckými výstupy si dobrou pověst kazí. Teď možná už nenávratně.
