Před nedělní, třetí finálovou porážkou Holanďanů chodil po dějišti zápasu v Johannesburgu muž v padnoucím obleku. Už neměl dlouhé vlasy, přesto byl Mario Kempes k nepřehlédnutí.
A slavný argentinský útočník, který zařídil v roce 1978 nizozemský smutek číslo 2, správně prorokoval: "Podle mě Holanďané opět nevyhrají. Finálové zápasy neumějí hrát."
Možná na tom něco je. Z Nizozemců čišela proti Španělům přemotivovanost, jež přinesla festival nemilosrdných zákroků. A třeba zapříčinila i Robbenovo selhání v největší šanci normální hrací doby: vzdor špičkovému zákroku gólmana Casillase šlo sólo řešit líp.
Pak je tu možná další faktor, jakkoli zní banálně: smůla. Jestliže se o Nizozemcích letos hovořilo jako o největších "klikařích" šampionátu, platilo to jen do finále. A smůlu měly v rozhodujících duelech šampionátů i předchozí generace.
V tom, že narazily na skvělé domácí týmy. V tom, že ve čtyřiasedmdesátém chytli Němci v pravý čas formu. V tom, že o 4 roky později trefili Nizozemci v 90. minutě za stavu 1:1 tyč...
"V letech 1974 a 1978 jsme byli nejlepší, letos ne," napsal nizozemský list De Telegraaf. Ať má pravdu, nebo ne, výsledek je pokaždé stejný.
