Například na MS 1978 se domácí Argentinci probojovali do finále za velmi podivných okolností. Před posledním zápasem semifinálové skupiny věděli, že chtějí-li stanout ve finále oni, a ne Brazílie, potřebují zvítězit nad Peru minimálně o čtyři branky. V utkání s dřívějším výkopem totiž Brazilci vyhráli nad Polskem 3:1. Výsledek duelu Argentina - Peru zněl 6:0!
Brazilci sice protestovali, ale žádné důkazy o domluveném výsledku se nehledaly. Po dvaceti letech napsal jeden britský novinář v peruánském deníku El Commercio, že argentinská vojenská junta údajně zaplatila peruánské vládě 50 milionů dolarů a zadarmo ji zásobila 35 tunami obilí. Tři peruánští hráči údajně přiznali nabídku 20 000 dolarů, aby zařídili potřebný výsledek.
Na MS 1982 ve Španělsku vznikla ve skupině následující situace: když v zápase Spolkové republiky Německo - Rakousko zvítězí Němci, přičemž to nebude o víc než o dvě branky, postoupí do dalších bojů oba tyto celky, zatímco mimo hru zůstane Alžírsko. To nebyl zápas, ale fotbalový paskvil.
Němci vstřelili díky Hrubeschovi vedoucí gól už v 11. minutě. Tím všechno skončilo. Po půlhodině začali podvedení španělští diváci pískat. Bezprostředně po zápase podali Alžířané proti výsledku 1:0 oficiální protest, v němž žádali vyřazení obou mužstev z dalšího průběhu mistrovství. Nic se však nestalo.
Rakouský deník Kurier nechal na své sportovní stránce bílé místo a jedinou větu na vysvětlenou: „Tak se stydíme, že o utkání nemůžeme napsat ani řádku.“ Německý brankář Harald Schumacher později ve své knize Anpfiff přiznal: „V tomto osudném zápase se hrálo opravdu jen na výsledek… Nebyla to nějaká doslovná úmluva, ale druh mlčenlivé dohody. Breitner mi řekl víceméně jasně: Těch 1:0 nám stačí.“
Od té doby všechny důležité zápasy, jejichž výsledky se mohou vzájemně ovlivňovat, začínají ve stejný čas.
Odhalený doping
Jiný druh nefér hry je doping. První pozitivní nález se objevil na MS 1974 v SRN. Haiťan Jean Joseph byl vyloučen do konce šampionátu. Vzal si bez vědomí lékaře fenmetrazin. Haiti bylo pro fotbalový svět velká neznámá. Kromě tohoto případu také ničím neupoutala.
Podezření na doping však bylo vysloveno už o dvacet let dřív. Poté, kdy tým SRN ve finále MS 1954 nečekaně zdolal Maďarsko 3:2, onemocněli hráči Rahn, Morlock, Kubsch a Ottmar Walter infekční žloutenkou. Ta může pochopitelně vstoupit do lidského organismu různými cestami, například špatnou stravou. Nápadné bylo, že Němci ve finále porazili soupeře, od něhož v základní skupině utržili debakl 3:8. Nikdo však po dopingu nepátral, v Německu bylo toto slavné mužstvo vyhlášeno týmem 20. století.
Na MS 1978 se provinil skotský fotbalista William Johnstone. „Vzal jsem stejné prášky, na jaké jsem zvyklý doma,“ hájil se. ,,Nikdo mě neinformoval, že jsou zakázané. Teď ode mě všichni dávají ruce pryč. Nic jiného jsem ani nemohl čekat.“ Johnstona, který byl ve své kariéře desetkrát vyloučen, čekal doživotní zákaz reprezentace.
Nejkřiklavějším případem byl na MS 1994 v USA dopující Maradona. „Božskému Diegovi“ našli v moči po vyhraném zápase Argentiny nad Nigerií koktejl pěti zakázaných látek! Nebylo to poprvé. V březnu 1991 byl jako hráč SSC Neapol za požití kokainu potrestám zákazem činnosti na 15 měsíců. Stejný trest ho čekal i nyní.
To vzbudilo pobouření u odpůrců dopingu, neboť obvyklá taxa sportovců jiných odvětví čítala v posledních letech dva roky. „Něco podobného by se snad dalo pochopit, kdyby bylo Maradonovi sedmnáct,“ řekl Pelé. „Přece musel vědět, co si může a nemůže dovolit. Nepoučil se z minulosti.“ Nebyl to první Maradonův velký škraloup na šampionátu. Nechvalně proslul na MS 1986 gólem rukou v zápase s Anglií, přičemž tvrdil, že zahrál hlavou. Přiznal se až po mnoha letech, kdy se už výsledek 2:1 pro Argentinu zpátky vzít nedal.
Omyly rozhodčích
Na ovlivnění výsledků se podepsali i mnozí rozhodčí. Legendární je „gól století“ z finále MS 1966 v Anglii. V prodloužení zápasu Anglie -SRN za stavu 1:1 se odrazila střela anglického útočníka Hursta od břevna na trávník a zpět do hřiště. Když domácí fotbalisté zvedli ruce na oslavu gólu, hlavní sudí Švýcar Dienst, se běžel poradit s pomezním Bachramovem ze SSSR. Němci protestovali, ale gól byl uznán.
„Teprve teď skončila druhá světová válka,“ zareagoval na tribuně ve Wembley jeden český novinář na vehemenci, s níž sovětský pomezní poradil hlavnímu. Tak se stala Anglie mistrem světa. Nikdy žádný zpomalený záběr ani fotografie neprokázaly, že míč celým svým objemem přešel brankovou čáru. Naopak v červenci 1995 britští odborníci na univerzitě v Oxfordu dospěli za pomoci nejmodernější techniky k závěru, že odražený míč dopadl zhruba dva a půl centimetru před brankovou čáru - gól tedy neměl být uznán!
Jiný případ se přímo dotkl československých fotbalistů. Ve finále MS 1962 v Chile srazil Jelínkovu prudkou střelu brazilský obránce Djalma Santos rukou, ale sovětský rozhodčí Latyšev nechal pokračovat ve hře. „Nerad se vymlouvám na rozhodčí, ale i to byl jeden důvod porážky 1:3. Santos měl rozpaženou ruku, měla to být penalta,“ řekl Josef Masopust, jedna z největších postav slavné „chilské jedenáctky“. „Bylo by to 2:2, mohli jsme být na koni a možná...“ Doma vytrysklo moře radosti i nad druhým místem.
Rozhodčí byli nejslabšími aktéry MS 2002 v Asii. Italové zuřili kvůli způsobu řízení osmifinále proti Koreji ekvádorským rozhodčím Morenem. Nejprve byl Totti vyloučen za údajné nafilmování pádu v korejském pokutovém území. Pak Tommasi vstřelil gól Italů, ale sudí ho neuznal pro vymyšlený ofsajd. Itálie prohrála a jela domů. „Rozhodčí může udělat chyby, ale výkon Morena byl skandální,“ soptil kapitán Paolo Maldini. Italský list Corriere della Sera napsal, že to byl z tohoto hlediska nejšpinavější šampionát.
