„Fotbal,“ odpověděl jsem. Zatvářil se tak, jako se tvářím já, když na mě někdo mluví korejsky. „Pořádáte tady mistrovství světa,“ pokoušel jsem se mu vysvětlit. Pokýval chápavě hlavou, i když bylo vidět, že nemá ani ponětí, o čem mluvím.
Ani jsem se nedivil. Čtrnáctimilionový Soul nemá profesionální fotbalový tým, a když jsem první dny nakukoval do barů, v televizi jsem viděl jen postavičky, které se dřevěnými pálkami jednou za půl hodiny pokoušejí trefit míček. Američané jim tady zanechali hezké dědictví.
Ale Korejci umějí poslouchat. Řeklo se jim: „Teď se budete dívat na fotbal. Máme tu mistrovství a hraje také náš tým.“ A Korejci poslechli. To ostatní se však vymklo kontrole. Nikdo nemohl čekat, že se mužstvo dostane tak daleko. A nikdo nemohl tušit, že z toho vzejde tak obrovská vlna národního cítění.
„Nemůžu tvrdit, že rozumím fotbalu, ale hrozně mě baví lítat s ostatními po ulici a křičet Korea, Korea,“ řekl mi jeden mladík. Na sobě měl známé červené tričko.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Jeho relace z šampionátu můžete slyšet v 8.20 a 14.50.
