Pokud prší, ven vylézají jen ti, co musí. To jsou všichni. Takže v ulicích vidíte les deštníků, spoustu cyklistů v pláštěnkách a úředníky a obchodníky spěchající za vidinou tak vzácného jenu. Když vejdete do jakéhokoliv veřejného úřadu, muzea či jen samoobsluhy, hned u vchodu najdete stojánek na deštníky. Je to taková skříň s otvory, do níž vložíte svůj deštník a při odchodu si ho - pokud možno zase vyzvednete.
Nejlepší však je strávit tuto dobu v lázních. Je jich tady spousta veřejných a má je i můj rjókan. To je pravé japonské bydlení. Byl jsem z těch papírových posuvných dveří naprosto u vytržení, a když jsem se jich dostatečně naposouval, pohodlně jsem se usadil na tatami. Jinak tady mám opravdu všechno. Tradiční futon, zabuton, to je polštář, na němž sedím, a měl jsem také připravenou svoji jukatu, v níž se spí. Ráno mě probudí telefonem, a když zmizím z pokoje, jdou provětrat futon. Mluví na mě pomalu, zřetelně vyslovují, ale odpovědi se nedočkají. Jen se podle jejich vzoru ukláním.
Všechno je tady opravdu japonské. Žádný Hyatt či Ramada inn. Škoda jen, že lázně nestojí za nic. Je to levnější rjókan. Sotva vejdete dovnitř, musíte se zout. Boty si dáte do poličky jako v mateřské škole, vklouznete do připravených papučí a odcházíte do pokoje. Všechno je maličké, včetně těch papučí, patu musíte nechat venku.
Odpoledne jsem na ulici potkal tři Angličany. Chvíli jsme se bavili a pak jsem se jich zeptal, jak dlouho tu zůstanou. „Až do finále,“ odpověděli mi. Mám pocit, že mysleli to jejich finále.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Jeho relace z mistrovství světa můžete slyšet denně v 8.20 a 14.50.
