Podobně jsem se chtěl rozloučit i s Koreou. Byl jsem sice pozván do japonské restaurace, ale dal jsem přednost korejské.
Vždyť kdy se s ní zase potkám? Když jsem z jednoho zápasu odjížděl novinářským autobusem do tiskového střediska, francouzská novinářka, která seděla vedle mne, říkala, že už se opravdu těší domů. „Z té jejich kuchyně už je mi nanic. Navíc: všiml jste si, jak jsou Korejci strašně cítit česnekem?“
To mě pobavilo. Od Francouze opravdu rád slyším, že je někdo cítit česnekem. Ale česneku jedí Korejcí opravdu hodně. Ládují ho do sebe snad horem dolem, a přidáme-li k tomu tradiční čili, tak si jistě dovedete představit, že místní kuchyně rozhodně není chuťově neutrální.
Nejlepší je však kimčchi. Je to salát z nakrájeného zelí, bílé ředkve, spousty koření a samozřejmě česneku a čili. Dostanete ho ke všemu a pak se s ním prostřednictvím Korejců setkáte třeba v metru. Zvláště, když je vagon plný.
Možná, že by měl někdo vypracovat studii, jaký vliv mají na výkony hráčů tradiční národní kuchyně. Zda pořád platí stereotypy, že rychlost Italů vychází ze špaget a vína, zatímco knedlíky a pivo ovlivňují třeba naši hru. Korejci, stejně jako další Asiaté jsou prý prťaví proto, že jedli jenom zeleninu, kimčchi a rýži. Ale to se může změnit.
Nemladší generace, pojídající hamburgry a smažené brambůrky, totiž dorůstá do úplně jiných výšek. Možná nebude trvat dlouho a uvidíme nějaké Korejce v NBA. I když teď by se asi oni sami spokojili s tím, kdyby tady vyhráli ještě alespoň jeden zápas. Přál bych jim to.
Když mi v mém oblíbeném bistru míchala moje oblíbená servírka, s kterou jsem si vždy tak dobře popovídal (ona neznala jediné slovo anglicky, já zase korejsky), na vařiči zabudovaném přímo ve stole tradiční pibimpap, v televizi zrovna opakovali branku, kterou Korejci vstřelili Američanům. A milá servírka ji vychutnávala tak mohutně, že se úplně zapomněla a připálila rýži! Tento jejich boží dar, který se tu těší takové úctě. Možná to byl také důkaz toho, že se šampionát hraje v opravdu správné zemi.
