PŘEKVAPILI
NUNO GOMES (Portugalsko): Dlouhé vlasy, rychlé nohy, pohotová střela. Doma znají schopnosti čilého útočníka, ale v reprezentaci vstřelil svůj první gól až na Euru. A nakonec dal čtyři.
ZLATKO ZAHOVIČ (Slovinsko): Mezi průměrnými slovinskými hráči je extratřídou. To se vědělo už dávno. Ale že dokáže tolik, když skoro celé jaro nehrál? Málem dovedl Slovince k senzačnímu čtvrtfinále.
RÜSTÜ RECBER (Turecko): Odvážné vybíhání, dlouhé výkopy, znamenitý postřeh a na vznětlivou tureckou povahu neskutečný klid. Takový byl gólman, o němž se při Euru mluvilo.
CHRISTIAN CHIVU (Rumunsko): Jako dítě obdivoval Itala Maldiniho, teď může být stejně slavným obráncem. Devatenáctiletý talent proháněl u levé lajny všechny útočníky. A jak si jednou parádně zpracoval dlouhý výkop na prsa... Může z něho být třída.
PAUL BOSVELT (Nizozemsko): Zkušený třicátník hrál poprvé v reprezentaci až krátce před Eurem. Nakonec se prosadil ve hvězdném týmu do základní sestavy. Pokazil jedinou věc: neproměnil penaltu v semifinále.
SAVO MILOŠEVIČ (Jugoslávie): Jeho vyhrnutý límec u dresu je znamením zarputilého lovce gólů. Dal jich pět a stal se spolu s Kluivertem kanonýrem šampionátu. To se nečekalo.
FRANCESCO TOTTI (Itálie): Už to není jen věčný talent z Říma. Trenér Zoff o něm dlouho pochyboval, teď na Euru ho konečně přesvědčil, co dokáže.
ALFONSO PEREZ (Španělsko): Na poslední chvíli "ukradl" místo Morientesovi a ve Španělsku z toho byl poprask. Jenže Alfonso hrál výborně, jeho dva góly proti Jugoslávii zachránily tým před vyřazením po skupinách.
FRANCESCO TOLDO (Itálie): Z role náhradníka se vyšvihl v nejlepšího gólmana turnaje. V semifinále zlikvidoval tři penalty.
ADRIAN MUTU (Rumunsko): Nahradil potrestaného Hagiho a nemělo to chybu. Předtím se jen vědělo, že jedenadvacetiletý chlapec má smlouvu v Interu Milán.
PEDRO MUNITIS (Španělsko): Do hry naskočil až v posledním zápase ve skupině. A hned dal gól. Malý útočník řádil na levé straně, ve čtvrtfinále vybojoval penaltu. Francouz Thuram už dlouho nezažil tak zapáleného soka.
ZKLAMALI
SINIŠA MIHAJLOVIČ (Jugoslávie): Ze zbožňovaného zbyla troska. V jednom zápase se nechal vyloučit, v dalším otevřel cestu Kluivertovi ke třem gólům. Jako šéf obrany vyhořel.
ALESSANDRO DEL PIERO (Itálie): Žil jen ze svého jména. Fanoušci si ho vyprosili, aby hrál. Po zranění byl z formy, na hřišti se choval líně, svá nadbytečná kila skrýval pod vytažený dres.
MICHAEL OWEN (Anglie): Zázračné dítě anglického fotbalu je v krizi.
Byl nevýrazný, ve všech zápasech byl vystřídán. Kam se ztratily jeho drzé průniky mezi obránci?
FILIP DE WILDE (Belgie): Říká se mu Hrobař Belgie. Zesměšnil se hned v prvním zápase: před brankou si přišlápl míč, škobrtnul a daroval gól Švédsku.
Proti Turecku znovu zavinil gól, navíc pěstmi ve vzduchu odrovnal Arifa a byl vyloučen.
PETR GABRIEL (Česko): Jeden zkrat ho dostal mezi smutné hrdiny.
Před zápasem s Francií vyprávěl, jak bude důležité nedostat první gól, a pak na něj nahrál Henrymu katastrofální malou domů.
CHRISTIAN ZIEGE (Německo): Kazil přihrávky, málo bojoval. Do rozhodujícího zápasu o postup ze skupiny ho trenér Ribbeck ani raději nepostavil.
Selhalo celé mužstvo a Ziege patřil mezi největší propady.
EBBE SAND (Dánsko): Za dva zápasy jediná střela na branku. Může být pro útočníka mizernější bilance? A to měl být hlavním esem dánské ofenzivy.
RAÚL GONZALES (Španělsko): Zbabranou penaltou poslal Španěly domů. Byl to kandidát na krále střelců, ale na turnaji dal jediný gól. Horší formu zakrýval ohromnou snaživostí.
FRANK DE BOER (Nizozemsko): "Proslavily" ho dvě neproměněné penalty v semifinále. Jako šéf nizozemské obrany nechyboval, ale málo předváděl pověstné kolmé pasy dopředu.
MICHAEL SCHJÖNBERG (Dánsko): Osm gólů ve třech utkáních, to je tragické číslo pro hlavní postavu v dánské obraně. Zažíval zlé chvíle, Francouz Henry jej přesprintoval i s míčem.
DAVID SEAMAN (Anglie): Líný, starý, nemotorný. Tak všelijak se bulvární tisk v Anglii obul do brankáře reprezentace. Měl pádné důvody: třeba při Figově střele ze třiceti metrů se Seaman ani nepohnul.
