„Někdo se konce bojí a drží se fotbalu zuby nehty, někdo se chce zapracovat do normálního života trošku dřív. A je obrovský rozdíl, jestli to uděláte ve třiceti, nebo až v pětatřiceti,“ svěřil se pro klubový web vůdce skromného Varnsdorfu.
Zieris tak následoval ústeckého exkapitána Jana Martykána, který v 35 letech před druhou nejvyšší soutěží upřednostnil nabídku na zaměstnance v dřevařské firmě. Fotbal v nižších patrech už není výhodný.
„Ve 2. lize si člověk nevydělá tolik, aby zajistil rodinu, ale spíš žil v nějakém standardu a stejně jednou řešil, co bude,“ řekl otevřeně Zieris, který se s rodinou vrací do Trutnova, odkud pochází. „Dám si chvíli čas na rozmyšlenou, řeším práci, fotbal tam kolem. Uvidí se.“
Ve Varnsdorfu mu smlouva vyprší 30. června. „Po dlouhých rozvahách jsem se rozhodl skončit. Usoudil jsem, že jsem Varnsdorfu dal všechno, co jsem mohl, a je na čase se posunout v životě dál.“ A za šest let, během kterých v Kotlině působil, toho prožil hodně.
„Ve Varnsdorfu jsem strávil nejdelší kus svého fotbalového života. Našel jsem tam takovou svou druhou rodinu, spoustu kamarádů, se kterými jsem prožil největší milníky ve svém životě. Ať to byla svatba, narození dítěte a spousta dalších věcí. Fotbalově jsme zažili všechno. Hlavně postup do 1. ligy,“ zmínil ročník 2014/15, historicky nejúspěšnější pro varnsdorfský klub.
Jenže nevyhovující stadion start mezi elitou zhatil. „Postup byl největší úspěch, jaký si tam nikdo ani v nejbláhovějším snu nedokázal představit. A lidé si toho ve Varnsdorfu stejně neváží. Má to tam rádo pár lidí, kteří nám fandí a drží palce. Zbytek po vás jenom šlape,“ nebral si Zieris servítky.
A stejně jako většina hráčů, kteří klubem prošli, se klaní před ředitelem Vlastimilem Gabrielem. Je duší varnsdorfského fotbalu.
„Obrovský klobouk dolů před panem Gabrielem, jak to tam dokáže držet. Zažili jsme hrát o padáka a vždycky jsme to zvládli. Co víc si může přát člověk, který projde jedním z nejmenších klubů v českém profesionálním fotbale? Vždycky mi Varnsdorf bude chybět a vždycky se tam budu rád vracet.“
Letos měl na kahánku, ale z krizových situací se vykřesal. „Nebýt úspěšných závěrů na podzim a na jaře, spadneme,“ uvědomoval si 193 cm vysoký obránce. „V některých zápasech jsme měli herní převahu, ale k čemu nám to bylo, když nevystřelíme na bránu. Soupeři naopak stačila naše chyba, kterou zákonitě potrestal. Hrajete, nedáte gól a pak se děsíte nějaké situace, aby nám tam něco nespadlo. Ale tohle musíme vzít na sebe my starší, zkušenější hráči. I když paradoxně pak udělal tu chybu někdo z nás.“
Podle Zierise mazáci potřebují pomoc i od mladších. „Dnešní doba tomu bohužel opravdu moc nenahrává. To, že jsme kvůli odloženým zápasům odehráli celou půlku sezony ve dvou měsících, nemá cenu rozebírat. Ale je zajímavé, že skoro třicetiletým to nedělalo potíže a dvacetiletí kluci měli pořád nějaké problémy. Nemá smysl se babrat v tom, co bylo špatně a co dobře. Hlavně, že se to zachránilo pro další sezonu.“ A tak Zieris odchází s čistým štítem a s hlavou nahoře.
