Jen včasný zákrok lékařů ho zachránil.
A o dva týdny později, den po jeho 25. narozeninách, mu byl voperován přístroj, který hlídá činnost jeho srdce.
"Cítím se naprosto normálně. A navíc ještě můžu hrát fotbal. To by mě před třemi měsíci ani nenapadlo," usmívá se Meduna.
Hodně vám fotbal v posledních měsících chyběl?
Moc. Bylo to znát na mé psychice i chování. Lidi kolem mě viděli, že bez něj nemůžu být. Musel jsem zase začít.
Bez svolení lékařů by to však určitě nešlo. Vždyť máte kardiostimulátor.
Doktor Pirk, který mě operoval, nebyl proti. Dal mi svolení. Jen se moje tepová frekvence nesmí dostat na hodnotu 200 úderů za minutu. Tuto možnost však snižuji, když budu trénovat. Srdce bude trénované. Jen to nesmí být enormní zátěž. Ale tři tréninky v týdnu a zápas nevadí. Navíc jsem jištěný. Každý měsíc chodím v Pardubicích na podrobné vyšetření k doktoru Petráňovi. Při sebemenším výkyvu končím.
Radil jste se o svém návratu na trávníky ještě s někým?
Bylo to moje rozhodnutí. Když jsem dostal svolení od lékařů, nikdo mi do toho nemohl mluvit.
Michal Meduna- Fotbalový útočník, který se narodil 31. srpna 1981. - Odchovanec VCHZ Pardubice. V Česku hrál za Atlantic Lázně Bohdaneč (1999/2000), AS Pardubice (2000/01), 1. FC Slovácko (2001/04), Spartu Praha (2004/05). V 1. lize odehrál 107 utkání a dal 16 gólů. - Po zisku titulu se Spartou v roce 2005 odešel do tureckého klubu Vestel Manisaspor. Odehrál za něj v lize 27 utkání a dal 11 gólů. - 19. srpna 2006 při utkání Manisaspor - Galatasaray zkolaboval kvůli vrozené vadě srdce. Poté mu byl v Praze voperován kardiostimulátor. - Nyní opět začal hrát za Živanice v krajském přeboru. |
Ani rodiče nebo přítelkyně?
Nikdo. Neměli šanci. Možná jsou teď i rádi. Jsem zase v kolektivu, vyčistím si hlavu a přijdu domů v pohodě. I moje okolí pozoruje, že je to pro mě lepší, než kdybych seděl doma.
Necítíte ze svých nejbližších, že trnou hrůzou, co by se mohlo stát?
Ať trnou, hlavně že hraju fotbal. Ale ne, to zní sobecky. Máma určitě má strach. Ale já si všechno hlídám. Cokoliv by se při vyšetření objevilo, okamžitě končím. Za to mi fotbal nestojí. Ale pokud můžu, tak budu hrát.
Sám jste neměl strach, když jste šel poprvé hrát zápas? Úder do hrudníku, kde máte kardiostimulátor, by vás mohl ohrozit.
Nemělo by se do něj praštit. Nějaké rány vydrží, ale určitě ne všechno. Párkrát jsem už dostal balonem do prsou při tréninku, ale vůbec mě to nebolí. Věřím, že bude všechno v pohodě.
Cítíte, že jsou k vám soupeři ohleduplnější?
To bych neřekl. A ani bych to nechtěl, protože by mě pak fotbal nebavil. Když mě zkopnou nebo si dáme v hlavičkovém souboji lokty do hlavy, tak to beru. To k fotbalu patří. Ale mrzí mě, když mi někdo naschvál bouchne do prsou a ještě má blbé narážky. Pak si říkám proč. Vždyť nic špatného nedělám, jen chci hrát fotbal.
Proč jste si vlastně vybral Živanice? Kvůli hlavnímu mecenáši Jiřímu Novákovi, s nímž jste se před lety potkal v bohdanečském Atlantiku?
Chtěl jsem původně dojíždět s kamarády do nižší soutěže v Německu. Nějak jsme se tam ale nedohodli. Pak jsem náhodou potkal pana Nováka ve městě. Nabídl jsem mu, že bych u něj zase hrál. Dlužím mu, že mě před lety pustil v Bohdanči do druhé ligy. Tak mu to chci takhle vrátit.
Kdy jste začal trénovat?
Zhruba tak před měsícem. Je to znát. Na konci zápasu už nemám sílu vystřelit a zahazuji šance, které bych měl proměnit.
Přesto už nyní z vás musejí mít soupeři strach. V každém ze tří odehraných utkání za Živanice jste dal gól.
Uzavřel jsem i sázku, že to takhle bude vypadat až do konce sezony. Určitě to nebude jednoduché, přijdou těžší zápasy. Ale konečně chci hrát fotbal pro zábavu.
Jak se na hřišti cítíte?
Fyzicky nebo psychicky?
Tak nejprve fyzicky.
Špatně. Výpadek je znát, potřebuji ještě potrénovat. Třeba abych měl sílu si odstrčit protihráče. Netvrdím, že je to úplně hrozné. Ale musím na sobě zapracovat.
A co vaše psychika?
Je špatná. Odehraju zápas, sednu si do auta a říkám si - proč nemůžu hrát vrcholově. Vždyť srdce vydrží utkání. Pak si ale uvědomím, že by mě neminula transplantace, protože by srdce dostalo záhul. Za to mi to nestojí. Musím to zkousnout.
Hodně se vám stýská po fotbalu na ligové úrovni?
Moc. To byl i jeden z důvodů, proč jsem šel do Živanic. Jsme tady pod tlakem, protože musíme postoupit. Kdybych šel někam, kde to bude každému jedno, tak mě hra nebavila. Tím si aspoň trošku vynahrazuji vrcholový fotbal. Pokud však do divize postoupíme, asi ji už hrát nebudu. To by na mě zřejmě bylo až příliš. Bojím se větší zátěže. Zatím jsme s panem Novákem domluveni do léta. Pak se uvidí.
Na loňské léto si ještě vzpomenete? Na 19. srpen, kdy jste zkolaboval?
Dělám, že je to zastrčené hluboko v hlavě. Jenže je to pořád na povrchu. Jsou chvíle, kdy se mi vše okamžitě vybaví. Když jdu na hřiště, když se podívám na výsledky Manisy, když se teď mluvilo o derby Sparty se Slavií. Hned si na vše vzpomenu.
Manisaspor s vámi rozvázal smlouvu, ale nabídl vám práci v klubu. Proč jste ji odmítl?
To by nešlo. Problémem by byla už jen jazyková bariéra. A už vůbec si nedokážu představit, že bych žil s mančaftem, za který bych nemohl hrát. Za nabídku jsem poděkoval, ale okamžitě jsem ji odmítl.
Vaše psychika by zřejmě trpěla ještě víc, že?
Určitě. Byl bych v Turecku. Nemohl bych tam hrát nějakou regionální soutěž. Navíc přítelkyni, rodinu, známé, prostě všechno mám tady. Ještě jeden dva roky mi bude trvat, než se z toho dostanu úplně. Ale horší už to nebude. Už to bude jen lepší.
