"Fotbal byl tehdy hlavně zábava," říká hráč, který se zapojil do projektu Pražského fotbalového svazu "Můj první klub," jenž má usnadnit cestu malých hráčům a hráčkám za fotbalem.
Po dlouhé době jste navštívil areál klubu ve Stodůlkách. Je to příjemné?
Hodně. Nebyl jsem tady patnáct let. Atmosféra je tu skvělá.
Můj první klubVše o projektu v Praze Cestu za fotbalem usnadní malým hráčům projekt Pražského fotbalového svazu Můj první klub.  "Cílem projektu je rozšířit členskou základnu," říká šéf Pražského fotbalového svazu Dušan Svoboda. Více o projektu zde. |
Jaké jsou vaše první vzpomínky na tento klub?
Spíš vzpomínám na kluky, co se mnou hráli, na tu srandu. Hodně jsme si tady užili.
Proč jste se tehdy rozhodl pro tento celek?
Jelikož jsem bydlel tady na sídlišti, tak to byla jasná volba. Za námi je škola, kam jsem chodil. Byla to nejbližší možná varianta. Všichni jsme se s klukama znali. Ze školy jsme šli rovnou na fotbal, byli zase pohromadě. Bylo to super.
Vídáte se ještě s nějakými bývalými spoluhráči?
Vůbec. Moje fotbalová cesta byla hodně pestrá. V podstatě jsem ztratil veškeré kontakty. Možná bych je ani nepoznal, už to ani není pravda, je to hodně let.
Co pro vás fotbal znamenal?
Bylo to něco, co jsem chtěl odjakživa dělat. Chtěl jsem v něm něco dokázat. Zajímalo mě jediné, jít na hřiště a hrát fotbal.
Jaké tehdy byly vaše sny?
První sny byly hrát první ligu. Dostat se někam, postupně čím byl člověk starší, tak před sebou viděl vyšší úroveň. Ať to byla Liga mistrů nebo zahraniční kluby. Ambice šly výš a výš.
Co veselé příhody z dob, kdy jste ve Stodůlkách začínal?
Veselých příhod bylo hodně. Jak s klukama, tak s trenérem. Bylo tam pár kopanců do zadku, když se něco nedělalo správně. Pamatuju si, když jsme běhali kolečka, tak jsme se schovávali za sekačky, abychom jich nemuseli běžet pět. Trenér, když to viděl, jich hned nařídil víc. Byla to zdravá sranda.
Moustapha Ndiaye a Martin Kolář se radují z gólu. .
Jak se za to dobu areál ve Stodůlkách změnil?
Je tu oplocení za bránama, jsou tu šatny, které tu dříve nebyly. Převlékali jsme se v tělocvičně. Chodili jsme pěšky na stadion. Jednu dobu jsme trénovali i na škváře ve starých Stodůlkách, což pro nás bylo trošku z ruky. Až na tyhle věci je ale stejný.
Dařilo se tehdy vašemu klubu?
Měli jsme dobrý mančaft. Mně osobně se dařilo. Dával jsem každý zápas dva tři góly. Byl jsem docela rychlý, takže jsem se do šancí dostával. Stačilo to tehdy brankáři kopnout pod břevno. Byl totiž většinou malý.
Tváře projektuKdo v Praze začínal |
Kdo rozhodl o tom, že jste si jako sport vybral fotbal?
Tam to bylo jasné, chtěl jsem hrát fotbal. Moji rodiče mají fotbal a sport celkově rádi, takže tam nebyl problém. Jediné, co vím, že tenkrát zrovna kluci byli přihlášení, chtěl jsem jít s nimi. Ale dostal jsem ve škole špatnou známku a dostal zákaz, hodně brečel. Musel jsem si to vybrečet, abychom na ten první trénink vůbec šli.
Měl jste časté zákazy fotbalu kvůli škole?
Ani ne, škola byla důležitá. Ale víte co - Když je malý kluk a baví ho fotbal, tak je to s ním těžký.
Změnila se podle vás nějak koncepce práce s mládeží za tu dobu, co jste se stal profesionálním hráčem?
Řekl bych, že celkově se to strašně posunulo. Dnes malí kluci hrají na určitý rozměr hřiště, my jsme tehdy hráli na velké. Běhali jsme sem a tam. I ty tréninky, co si pamatuju, byly spíše o fotbale a střelbě. Bylo to o užívání. Dnes se i u těch malých kluků dbá na techniku, myšlení. Což je rozvíjí více, než třeba tehdy u nás.
Doporučil byste rodičům fotbal jako sport pro jejich děti?
To spíš záleží na tom dotyčném, co chce dělat za sport. Pokud dělá hokej, ať ho dělá, pokud fotbal, tak fotbal. Rodiče by ho měli podporovat. Ať už to někam dotáhne nebo v patnácti skončí. Já fotbal miluju. Je to pro mě sport číslo jedna. To musí každý cítit, dávat góly, přihrávat, to musíte mít v sobě.
