„To bylo jen teď za poslední dobu. Dostal jsem zápal mozkových blan a boreliózu. Ale hlavně mi ochrnul na týden celý obličej. Ležel jsem tady v nemocnici na infekčním oddělení a informace utekla ven. Pro média je to prostě zajímavé téma,“ neláme si s tím Poborský hlavu a hned dodává, že dnes už je mu dobře. „Zrovna před pár dny jsem byl na kontrole a prohlásili mě za zdravého.“
Prý měl infikované klíště. To se také psalo. „Dělali mi několik testů a na jednom z nich se klíště potvrdilo, a na dalších ne. Osobně jsem ho nikde nenašel. Teď už můžu naštěstí říci, že ošklivé období je za mnou,“ přemítá bývalý záložník.
Nejen pro něj to byl velký šok. „Během dvou dnů mi znehybněl na týden celý obličej. Měl jsem i dvakrát příhodu se srdeční arytmií, což se nikde moc neobjevovalo, což také nebylo veselé období. Holt nemládneme,“ směje se fotbalista, kterého odborníci srovnávají s těmi nejlepšími. Dokonce držel rekord v počtu startů za národní tým, za který hrál téměř 12 let, a nastoupil v českém dresu ke 118 utkáním. Překonal ho až brankář Petr Čech.
Steve podle lyžaře Podborskiho
„Prožil jsem dobu se silnou generací, asi druhá nejlepší parta v historii. Dostal jsem se hodně vysoko, ale srovnávání je ve fotbale vždycky těžké. Hlavně se starší generací. I tak jsem se svou kariérou spokojený,“ má Poborský jasno. Byl na třech Eurech, jednou na mistrovství světa, třikrát si zahrál v zahraničním angažmá. A má radost ještě z jedné věci, že celé roky se obešly bez jediné operaci kvůli fotbalu.
Karel Poborský se dostal k balonu poprvé v Třeboni, odkud pochází. Fotbal na nižší úrovni hrál jeho táta i o pět let starší bratr. „A mě jako malého brali na hřiště, na tréninky a pořád jsem se tam poflakoval s míčem.“ I dnes se do města obklopeného rybníky vrací za rodiči a sem tam potká své bývalé spoluhráče a kamarády, se kterými se rád zastaví a popovídá.
Fotbaloví experti u Steva, jak zní jeho přezdívka podle kanadského lyžaře Steva Podborskiho, oceňovali hlavně jeho techniku. S míčem si rád hrál, soupeře často svými kousky rozčiloval. Tvrdí, že talent po nikom nezdědil. Učil se sám.
„Nikdo mě k tomu stylu speciálně nevedl. Nebyly počítače, tak jste se nemohl podívat na videa, kdo jak hraje. I když na černobílé televizi jsem se na fotbaly koukal. Ale asi to bylo dané tím, že já dvakrát týdně trénoval s mojí věkovou kategorií a dvakrát týdně s bráchou, kde byli o pět let starší kluci. Hráli jsme na škváře, a když jsem chtěl v zápase přežít, tak jsem si musel najít svůj styl a přizpůsobit se tomu. Protože silově a rychlostně to nešlo. To mi dalo nejvíc,“ popisuje a přidává další vzpomínky na dětství, kdy na hřištích pořád kopali na bránu, lezli po stromech a vraceli se domů za tmy. „Já třeba chodil i do Sokola, což nevím, jestli dneska ještě vůbec existuje,“ usměje se Poborský.
„Šok. Na zápas přišlo 65 tisíc lidí“
V roce 1996 po sezoně v pražské Slavii a hlavně po úspěšném evropském šampionátu, při kterém dal Portugalsku legendární „dloubák“, na šest let zamířil do zahraničí. Jeho kariéra mimo Česko začala v anglickém velkoklubu Manchester United.
„Byl to obrovský šok! Přišlo tam na zápas i 65 tisíc lidí. Nervozní jsem ani nebyl, ale zdravě jsem se na zápasy těšil. Na druhou stranu mi atmosféra vždycky spíš pomáhala k výkonu. Tam když vystřelíte na bránu, tak lidi šílí,“ popisuje záložník, který se v Anglii na začátku spíš trápil, protože neuměl anglicky a na svém postu mu šlapal na paty David Beckham. Na řadu pak přišla Benfica Lisabon a římské Lazio.
Která země se Poborskému líbila nejvíce? „Záleží na tom, jestli se budeme bavit o fotbale, nebo o životě okolo. Na žití bylo samozřejmě skvělé Portugalsko, kde bylo deset měsíců v roce krásné počasí, měli jsme to pět minut cesty na pláž. Krásná dovolená spojená s profi sportem,“ culí se. „Ale samozřejmě Manchester byl po sportovní stránce nejvíc. Zvlášťě v době, kdy tam hráli Cantona a Smeichel. To byl jeden z největších klubů na světě. V Laziu jsem byl už vyspělý a po fotbalové stránce je to moje nejlepší období,“ vzpomíná.
V české nejvyšší lize toho třeboňský rodák odehrál také hodně. S velkým fotbalem začínal na Střeleckém ostrově v Českých Budějovicích, hrál za Viktorii Žižkov i za obě pražská S. „Těžko říci, kde mi bylo nejlíp, měl jsem štěstí v tom, že jsem byl v týmech, kde se vždycky dařilo a byly za námi vidět výsledky. Srdeční záležitostí je ale jasně Dynamo, kde jsem vyrostl,“ říká hrdě nejslavnější odchovanec budějovického klubu, ve kterém mu patří pořád sedm procent akcií.
Ale aktivně se už do dění v klubu nezapojuje. „Kromě valných hromad. Ale dnes už se chodím na fotbal jen dívat a moc mě to baví. Myslím si, že teď Dynamo hraje pěkný fotbal. Po dvou třech letech je to koukatelná hra. Je jen škoda, že nechodí víc lidí, protože by je současné Dynamo opravdu mohlo bavit.“
A co dělá teď? Stal se ambasadorem a tváří regionálních fotbalových akademií pro děti ze sedmých, osmých a devátých tříd. Po celé republice už je jich osm a cílem je, aby nejdřív malí fotbalisté získali všeobecnou sportovní průpravu, a v pozdějších letech už přichází na řadu například i společné bydlení, správná strava a podobně.
„Ukazujeme jim profesionální život fotbalisty. Tak, jak je to ve světě běžné. Bohužel nám v řadě kolektivních sportů ujel vlak,“ míní Poborský. „Mám na startosti hodně administrativy, pak do toho patří i společenské akce a podobně. Kolikrát je dohadování s městy i kraji hodně složité. Objíždím celou republiku a teď, jak jsou akademie nové, je toho hodně. V autě jsem tedy hodně často a dlouho,“ dodává s tím, že ho ale současná práce těší, protože děti fotbal v akademiích baví.
Nastupuje za starou gardu Manchesteru i Motoru
Kariéru bývalý reprezentační rekordman ukončil v roce 2007. Pak tři roky neobul kopačky. „Najednou jsem ztratil motivaci. Probudil jsem se a měl pocit, že musím jít do práce. Už jsem necítil, že fotbal je tak krásný, a musel jsem to ukončit,“ vzpomíná na své rozhodnutí před devíti lety.
Postupně se Poborský ale k fotbalu zase vrátil. „Jezdíme po Budějovicku s pětatřicítkou Dynama. Začal jsem zase hrát za starou gardu Manchesteru, kde to je nádhera. Třeba na zápas s Bayernem přišlo 55 tisíc lidí. V červnu nás čeká výlet do Barcelony. To mě opravdu chytlo a jsem moc rád, že mě pozvou. Takže jsem zase objevil kouzlo fotbalu. Což teda asi zní divně, ale je to tak,“ přiznává se.
