Jak se těšíte na střet s týmem, který jste kdysi vedl?
Musím říct, že musíme trošku krotit to nadšení ze Zbrojovky. V kabině je nás s Brnem spojených strašně moc. Když vezmeme jen realizační tým, tak jsme prakticky všichni prošli Zbrojovkou - asistent Pepa Mazura i trenér brankářů Rosťa Horáček. Ale i v kabině je to samý Brňák. Celý týden tak uklidňujeme kluky, že je to jen další zápas druhé ligy, svátek je pro nás totiž stále každé utkání v ní. A tak umocnění tím, že je to Zbrojovka, by mohlo být až kontraproduktivní.
Vy jste ten duel vyhlížel, nebo kolem něj opatrně našlapujete?
Já ho vyhlížel hlavně při zveřejnění losu celé soutěže. To jsme si hned s Liborem Doškem i Tomášem Poláchem ze Zbrojovky volali. Hned jsme si všichni poznačili desáté kolo do kalendářů.
Cítíte stále emoce, když se řekne Zbrojovka?
Já ten vztah ke Zbrojovce mít prostě musím. Přišel jsem do Brna v roce 2004, narodily se nám tady s manželkou dvě děti. Myslel jsem, že až jednou ve Zbrojovce skončím, že se přestěhujeme do Prahy, kde jsme měli zařízené bydlení. Ale děti řekly, že jsou Brňáci a že chtějí zůstat tady. Koupili jsme tedy barák ve Zbýšově u Slavkova a od té doby jsme tu. Děti jsou Zbrojováci a Komeťáci, bereme se jako Brňáci a já si nemůžu stěžovat. Zbrojovka mě dostala do velkého fotbalu, jsem za to vděčný a vždy budu Zbrojovce fandit. A že je potkám ve druhé lize jako soupeře? Takový je sport.
Jak se vám dívá na současnou situaci Brna?
Pocitově mi nepatří do druhé ligy. Na druhou stranu, já na klubové jméno nehraji. V první lize prostě být nemá, protože loni ji neudržela. Teď dělá vše pro to, aby postoupila, a já jí přeji, aby se jí to podařilo. Hlavně si však přeji, aby Brno po postupu nejenom hrálo první ligu, ale aby v ní hrálo důstojnou roli, protože tohle pendlování nikoho nebaví.
Zníte stále jako fanoušek.
Když mám čas, vyrazím na zápas. První výsledek, který hledám o herním víkendu, je ten Zbrojovky. A není to jen mou kariérou v ní, vždyť část Zbrojovky byla i ve Vyškově. Kuba Přichystal, když jsem začal trénovat, hrál tady. Teď je tahoun Zbrojovky a jeden z nejlepších střelců druhé ligy. A tak by to mělo být, že se ukázali v nižší soutěži a teď jsou tam.
Viděl jste se někdy na lavičce Zbrojovky, nebo je to pro trenéra malý cíl?
Tak jako jsem se v aktivní kariéře fotbalisty musel prokousat nižšími soutěžemi, abych ukázal, že mám na to, abych mohl hrát ligového stopera, tak to mám i s trénováním. Z druhé ligy jsem si ještě šel ve čtyřiceti zahrát třetí sem do Vyškova a po půl roce jsem dostal nabídku k trénování. Dali mi tehdy volnou ruku, jen jsme si řekli, jak to chci vést a co chci dělat.
Co jste chtěl dělat?
Chtěl jsem ty kluky vést ke zlepšení, k vyšším soutěžím a to se nám dařilo. Pak přišla možnost po zrušení minulého ročníku MSFL hrát druhou ligu a dál to znáte. Sedli jsme si, vedení řeklo, že chceme do vyšší soutěže, já řekl, že za podmínky zachování poměrů, tedy že si to povedeme s Pepou Mazurou po svém, i když jsme věděli, že to dostane daleko vyšší mantinely a mnohem větší štáb. Veškerá rozhodnutí jsou ale dál na mně, a tak jsem řekl, že ano.
Stále jste ale neodpověděl, zda máte touhu posadit se na lavičku Zbrojovky.
Postupně jsem se učil pět let ve třetí lize, trénování mě chytlo. Jestli se nám bude dál dařit, jestli přijde nabídka a Zbrojovka bude potřebovat moji pomoc, tak samozřejmě jako srdeční záležitost bych ji neodmítl.
Kdo je váš trenérský vzor?
Od každého trenéra, pod kterým jsem hrál, jsem si něco odnesl. Měl jsem velké štěstí na kouče. Zapsal jsem si jejich tréninky, a když jsem pak začal vést A tým, tyhle deníky jsem si vytáhl a čerpal z nich. Jasně, všechny už použít nelze, protože se fotbal za patnáct let hodně posunul, přesto si s Johnem (Petrem Uličným) i Karlem Jarůškem píšu a volám, když potřebuji radu.
Ovlivnili vás tolik?
Není jednoduché si stoupnout před dvacet kluků a začít jim něco chytrého vykládat. Mluvit mi nikdy nedělalo problém, ale musel jsem se naučit zpomalit, aby to kluci víc pochopili. No a pak je tam záchranná brzda Pepa Mazura, který mi dokáže říct, že něco není v pořádku, že je třeba mě pozastavit, a já si ho vždy vyslechnu.
Hra týmů často odráží pojetí trenéra. Váš trenérský styl ale pro stopera typický moc není a Vyškov se prezentuje ofenzivním fotbalem. Čím to je?
Kdybychom měli jako za mě stopery nutit nakopávat balony dopředu, nasunout se na útočníky a ve finále trhat, tak daleko nedojdeme. Jestli to má kluky bavit, tak to nejde dělat postaru. Je to samozřejmě i o tom, kdo proti vám stojí a jaké typy hráčů máte.
Našel jste ten správný recept pro svůj kádr?
Naši kluci v zadních řadách chtějí hrát, brankář Martin Šustr umí výborně nohama, takže to jde kombinačně. Máme rychlá křídla díky našemu majiteli panu Kingsleymu, který má své hráče vytipované z Afriky. Není to ale jen o jednom stylu, nemůžete hrát 90 minut to stejné. A tak mě těší třeba stoper Ahmed Fofana, kterého můžeme použít na hrot, a když nám to nejde kombinačně, přepnout na snadnou hru nákopů na něj.
 |
Přirostl vám už za těch šest let k srdci také Vyškov?
Stoprocentně. Krom trénování mužů dělám i trenéra fotbalu na škole, takže jsem tu pořád. Jsou tři města na Moravě, kde jsem fotbalově doma, a to Vyškov, Brno a Slovácko, tedy Uherské Hradiště. Jsem sice z Čech, ale v osmnácti jsem odešel z Kutné Hory na vojnu do Znojma a od té doby jsem stále tady, takže už jsme celá rodina Moraváci.
A co říkáte stadionu v Drnovicích, na kterém Vyškov hraje domácí utkání?
Je to jen pozitivum. Vyškovský stadion byl náš, ale atletická dráha, jedna velká tribuna a nic víc. Drnovice byly jedinou možností a nakonec je to ku prospěchu nás i diváků. Na soupeře, když přijedou, dýchá nostalgie, protože část hráčů a většina trenérů tady má nějaké vzpomínky a jsou nadšení. Lidi máme hned u trávníku a to je perfektní.
