Abychom se dostali do této malé frankofonní obce o 1 200 obyvatelích, musíme z metropole provincie Saskatchewan Reginy jet dvě hodiny autem mezi zemědělskými pozemky, které se ztrácejí v obzoru. Zdá se, že monotónní silnice na tomto mimořádně plochém území kdosi vyměřoval podle pravítka.
V době, kdy se mladí obyvatelé provincie stále více odvracejí od zemědělství a odcházejí do dolů na kalium a uran, hodlá Gravelbourg prosperovat. Obec, založená v roce 1906 čtyřmi bratry z Quebecku, chce být centrem produkce hořčice, pyšní se její starosta Réal Forest.
Kanada je totiž největším světovým producentem hořčice, z níž 50 procent jde na export. Tři čtvrtiny malých hnědých zrnek v zemi rostou právě na polích Saskatchewanu, zejména kolem Gravelbourgu.
Hořčice se v provincii začala pěstovat až ve 40. letech minulého století, zatímco ve východofrancouzském Dijonu, který je historickým srdcem této kultury, tato tradice spadá do 14. století.
A zatímco sídlo burgundských vévodů už zrnka neprodukuje a v roce 2008 přišlo o svou firmu Amora Maille, kterou odkoupil britsko-nizozemský gigant Unilever, Gravelbourg se začíná prosazovat jako metropole hořčice.
„Prodáváme surovinu, která jde jinam a zisk jde také jinam,“ stěžuje si starosta, který by byl rád, kdyby investoři podpořili místní snahy o rozvoj tohoto sektoru.
Kanadský ministr zemědělství Lyle Stewart přiznává, že se provincie Saskatchewan v minulosti příliš nevyznamenala, a vysvětluje, že úřady nyní chtějí dodat místním zemědělským výrobkům vyšší hodnotu, zvláště pak hořčici. „Stále více produktů se tady přímo vyrábí,“ říká.
Zatím prodávají jen na kanadském východě
Situace už se pomalu zlepšuje. Jedna místní rodina začala vyrábět sérii potravinových přísad Gravelbourg Gourmet Mustard. „Naším cílem je využívat místní zdroje,“ vysvětluje Val Michaudová, která prodala své kadeřnictví a s manželem začala vyrábět hořčici.
Zatím se jejich malé hrníčky prodávají pouze na kanadském východě, ale brzy chtějí manželé založit pobočku v provincii Ontario, která je nejbohatší a nejlidnatější. A později také vyvážet do zahraničí.
Dnes jejich firma nemá ani vlastní kuchyně: hořčice se připravují v místnostech frankofonní školy v Gravelbourgu. „Chtěla bych, abychom brzy měli vlastní prostory,“ říká Michaudová a přitom neustále přeskakuje z francouzštiny, rodné řeči rodičů, do angličtiny, která v Kanadě převládá.
Bývalá kadeřnice vytvořila několik druhů hořčice: německou, francouzskou, s česnekem a s bobulovinami. „Přála bych si, aby se díky našemu podniku dostal Gravelbourg na mapu,“ říká. Je přesvědčena, že tato obec je „nejlepší místo na světě k životu a vychovávání dětí“.
Gravelbourskou hořčici ale čeká ještě dlouhá cesta, než bude moci otřást postavením té dijonské.
