Tak dobře jako letos se Češi dlouho neměli. Zažíváme slušný růst a bez práce je nejméně lidí v historii. Jenže se až příliš spoléháme na velký průmysl, hlavně výrobu a vývoz aut.
„Když všichni rostou, tolik to nevadí, ale až přijde krize, stáhne to ekonomiku ještě do větších problémů. Proto je třeba podporovat malé, aby ekonomika byla vyvážená,“ tvrdí šéf Asociace malých a středních podniků Karel Havlíček. Zatímco letos se asociace zaměřila na řemeslníky, příští rok chce podporovat podnikání v obcích.
Říká se, že ekonomika stojí na malých a středních firmách. Bude to v Česku stále platit, když nová legislativa jde často vstříc spíše velkým?Jde jak proti velkým, tak i proti malým. Ale na ty malé dopadá víc, protože nemají dostatečné zázemí, aby se v ní dokázaly zorientovat. Role malých však musí růst, nemůžeme všechno sázet jen na velký průmysl. Dnes problémy necítíme – automobilový průmysl v Evropě šlape a my se vezeme. Jenže jakákoli závislost není dobrá. A pokud nebude ekonomika dlouhodobě vyvážená, bude zranitelnější.
Kdybyste měl možnost namíchat to jinak, jak byste postupoval?
Ideální by bylo, kdyby se malé firmy podílely na výkonu ekonomiky z jedné poloviny a velké z té druhé. Jako je to například v Německu. U nás však mají malé firmy podíl na HDP jen 38 procent. Bezpodmínečně musíme zajistit růst podílu rodinných firem, které jsou motorem vyspělých ekonomik. Jsou odolnější, nezažívají takovou fluktuaci zaměstnanců a v době krize se dokážou semknout. Navíc, podpora pro rodinné firmy zůstane u nás. Neodnesou si ji, jako to mohou udělat nadnárodní firmy.
Je reálné, aby se podíl mezi velkými a malými firmami srovnal?
Je pravda, že v posledních patnácti letech zůstává zhruba stejný. Zčásti je to tím, že tu máme velké průmyslové hráče, kteří díky své nadnárodní pozici zvyšují svou výkonnost. I když menší firmy rostou, růst těch velkých dohánějí v celkovém objemu těžko. Ale Německu, které – stejně jako my – patří k nejprůmyslovějším zemím Evropy, se to díky podpoře malých a středních podniků podařilo vybalancovat. Nebude to hned, ale za jednu generaci, za nějakých pětadvacet let, se to dá zvládnout.
Jak toho dosáhnout?
Třeba tím, že udržíme ruch venkova. V Česku žije třetina obyvatel v obcích do tří tisíc obyvatel. Chceme zabránit jejich vylidňování, aby to nedopadlo jako třeba ve Španělsku, kde se z vesnic staly skanzeny. Proto je nutné, aby tam zůstalo podnikání, aby tam dál fungovala hospoda, koloniál, farma a třeba nějaký malý výrobce či penzion. Pokud se to podaří, bude to pro ekonomiku z pohledu udržení určité míry vyváženosti výhodné.
Dá se však úspěšně postavit demografickým trendům?
Ne zcela. Mladého člověka, který chce pracovat s novými technologiemi, dělat biomedicínu nebo pracovat v bance, na vsi neudržíte. Ale jsou lidé, kteří zvažují, jestli odejdou, nebo ne, na venkově se jim líbí, ale nakonec odejdou, protože tam není dostatečná infrastruktura, zázemí. Tedy nepřesvědčovat přesvědčené, ale těm, kteří váhají, vytvořit podmínky, aby tam mohli zůstat.
Co konkrétního by mohlo pomoci?
Předkládáme celou řadu opatření pro živnostníky v malých obcích – daňové zvýhodnění, výhodnější úvěry i záruky, speciální dotace, motivaci pro začínající firmy. S Českou poštou vymýšlíme nový koncept pošta-koloniál, tedy takové malé centrum, kde by byla poštovní přepážka, poskytovaly se digitální služby a současně by se tam daly koupit základní potraviny.
Jaké daňové úlevy máte na mysli?
Chceme prosadit, aby živnostníci v obcích do tří tisíc obyvatel měli sazbu daně z příjmů blížící se nule. Pochopitelně by se to týkalo jen těch, kdo mají malý obrat, třeba těch, kdo nyní využívají výdajové paušály, aby se do obcí nepřehlašovali i velcí. Navíc prosazujeme, aby zaměstnanci, kteří pracují v některé ze dvou tisíc ohrožených obcí, měli úlevu na sociálním pojištění.
Karel Havlíček (47)Celý profesní život věnuje malým a středním firmám, dnes stojí v čele Asociace malých a středních podniků a živnostníků. Zároveň vede investiční skupinu Sindat, která má finanční účast ve firmách zaměřených na textilie, elektro, nanotechnologie a biotechnologie. Je děkanem Fakulty ekonomických studií Vysoké školy finanční a správní, hovoří šesti světovými jazyky včetně čínštiny. |
Dusí živnostníky vysoké daně?
Mnohem vážnější je, že daňový systém je příliš komplikovaný. Připravujeme nový zákon o dani z příjmu a v něm prosazujeme trochu revoluční koncept. Dnes si může živnostník do určitého obratu vybrat, zda zaplatí daň z příjmů podle skutečných výdajů, nebo podle paušálu. Chceme, aby měl ještě další možnost – dobrovolnou minimální daň. Živnostník by ji zaplatil a vykoupil by se ze všeho, o nic dalšího by se nestaral. Mohlo by to být odstupňované třeba podle výše obratu.
Odrazuje komplikovaná legislativa mladé od toho, aby dělali na sebe?
Jednoznačně ano. Když jako začínající podnikatel zjistíte, že třetinu času zaberou administrativní činnosti, jednání s úřady, otráví vás to. Podnikání je kreativní činnost, nějaké úřadování tam musí být, ale v Česku jsme mistři komplikovanosti, neustále něco novelizujeme, zpřísňujeme, na vše máme sankce, neumíme motivovat.
Může v tom pomoci iniciativa hospodářské komory, která chystá elektronický servis, jenž na jednom místě uspořádá všechny zákony a povinnosti podnikatelů?
O něčem takovém jednáme i s vicepremiérem pro ekonomiku Andrejem Babišem. Podle nás by to ale měl udělat stát a musí to být zdarma. Odmítám, aby podnikatel platil za něco, co je povinností jakékoli gramotné vlády. Je selhání státu, pokud nedokáže zkoncentrovat na jedno místo všechny informace a přehledně je zdarma nabídnout. Přitom ty informace má. Chybí však jejich propojení. Dnes je vrcholem elektronizace jakýsi pseudodigitální vztah – odesílám pořád totéž, jen místo tužky a papíru používám myš a počítač. Ale jinak se moc nezměnilo, stejné věci musím vyplňovat opakovaně a rozesílat na různé úřady.
A nestane se nakonec tím, co bude nejvíc odrazovat živnostníky, elektronická evidence tržeb?
Opozice začala kritizovat podstatu evidence ve smyslu elektronizace prodejů. Ale tomu bychom se stejně nevyhnuli, je to, jako bychom zpochybňovali nástup cédéček v době vinylu nebo přechod na elektronické bankovnictví. Kdyby nebyli kritici zahleděni do svých politických zájmů, dalo se vyjednat daleko výraznější snížení daní. Malé podnikatele to bude ze začátku možná otravovat, jako každá změna, ale za pár let se budeme na zavádění elektronizace dívat s větším nadhledem.
Často se však mluví o tom, že evidenci nezvládnou právě provozovny na malých vesnicích...
Máme vysledováno, že 90 procent osob samostatně výdělečně činných je připojeno na internet kvůli bankovnictví. A přístroj za pár tisíc korun není likvidační, byť to může štvát. Nemyslím, že EET bude tím hlavním důvodem k zavírání firem v obcích, spíše je problém s vylidňováním nebo s tím, že lidé popíjejí pivo doma a místo do koloniálu jezdí do měst do hypermarketu.
Na letošek jste v asociaci vyhlásili Rok řemesel. Jak ho zpětně hodnotíte?
Za jeden z největších úspěchů považuji to, že se daří prosazovat praktickou výuku na základních školách. Zatím je nepovinná, ale rádi bychom, aby nejpozději v roce 2020 byla zařazena povinně. Děti si už na některých školách mohou vyzkoušet ruční výrobu spojenou s novými technologiemi. Třeba s 3D tiskárnou nebo s drony. Když si na to děti budou moci sáhnout, podnítí je to k řemeslu víc než nějaké přesvědčování, že se mají jít vyučit. Je jasné, že to vše nebude zítra a pro všechny. Stále slyšíme nářky, že se musí vybavit učebny, sehnat učitelé, ale nepolevíme, od toho je tady resort školství, který to musí vyřešit.
A jak pomohl Rok řemesel samotným řemeslníkům?
Od poloviny příštího roku budou moci řemeslníci po pěti letech praxe skládat mistrovskou zkoušku, tedy jakýsi „doktorát“ z řemesla. Sice zatím ne ve všech oborech, ale naší ambicí je dotáhnout to na víc než padesátku řemeslných oborů. Vlastně se vracíme k tomu, co už tu dřív fungovalo. Cílem zkoušky je ukázat zákazníkům, že v řemesle existují skuteční mistři.
Nepřibudou tím ale řemeslníkům jen další povinnosti řekněme administrativního rázu?
Je třeba, aby měli pocit hrdosti na řemeslo, na kvalifikaci, na nějaký společný stav. To bylo dalším cílem Roku řemesel, zvedli jsme prestiž cechů, sjednotili jejich zájmy. Řemeslníci vidí, že účastí v cechu získávají štempl profesionality a zákazník zase větší garance. Dnes tu vytváříme jakési univerzální řemeslníky, „hodinové manžely“ bez jakéhokoli vztahu k fochu. Jeden den pracuje jako instalatér, druhý den jako malíř, pak jako tesař nebo elektrikář. A zákazníci se kvůli neprofesionálnímu přístupu některých z nich dívají špatně na všechny řemeslníky.
Nesměřují však k takové univerzalitě ve vzdělávání potřeby moderní ekonomiky?
Souhlasím s tím, že lidé mají mít univerzálnější základ, třeba i technický nebo řemeslný. Když někdo bude mít základ, třeba i rychlejším kurzem si dodělá kvalifikaci. Ale nedokážu si představit, že ji bude mít v deseti oborech, to nikdo nezvládne. Nemůžeme rezignovat na kvalifikace, ani když je řemeslníků v konkrétních oborech nedostatek.
Jak si čeští řemeslníci vedou ve srovnání se zahraničím?
Řemeslníci u nás stále chápou řemeslo pouze jako „produkt“ – odvedou práci, třeba i vynikající, ale tím to končí. V zahraničí je to více „služba“, počínaje první komunikací se zákazníkem a nabídkou, konče tím, že řemeslník aktivně zjišťuje, zda je zákazník spokojen. Naši řemeslníci jsou na druhou stranu mnohem univerzálnější, dokážou se rychle překvalifikovat, více improvizovat. Nevyužívají však tolik nové technologie. Ať už ve chvíli, kdy o sobě – třeba na sociálních sítích – dávají vědět, či během samotné práce. Přitom třeba zapojení chytré domácnosti už se bez znalosti technologií neobejde.
