Když povodňová vlna v srpnu roku 2002 vtrhla do Písku a hladina Otavy začala stoupat tak, že celý Kamenný most, nejstarší stavba svého druhu ve střední Evropě, zmizel pod vodou, památkáři Jiřímu Hladkému bylo úzko.
Strnule sledoval, jak se voda valí přes kamenné zábradlí a v domech podél řeky praskají skleněná okna. Celou dobu ale věřil, že most povodeň přežije a maximálně spadne právě zábradlí.
Stejně jako on stály na nábřeží stovky lidí. Nikdo nemluvil. Lidé jen bezmocně sledovali, jak Otava most "ohlodává."
"Byl to hrůzostrašný pohled. Sochy a kříž, které čněly nad vodu, ale dávaly naději, že to snad most vydrží. Povodeň však byla větší než stoletá, protože podle našich propočtů by při stoleté vodě byla hladina ve výšce šest metrů. V roce 2002 to bylo metrů devět," vzpomíná tehdejší starosta a dnes ředitel krajského úřadu Luboš Průša.
Památkář Hladký měl nakonec pravdu. Část kamenného zábradlí spadla do řeky, stejně tak socha anděla.
"Díky rekonstrukci v roce 1994 však celý most i jednotlivé oblouky nápor vody vydržely. Tehdy se zjistilo, že na vozovce je nalitý asfalt, chrliče nefungují, pilíři teče voda skrz a špatně byly udělané i podhledy oblouků," vzpomíná na rekonstrukci tehdejší památkář a největší odborník na Kamenný most Jiří Hladký z Písku. Pomohlo i speciální ukotvení lany ke skalám v březích.
Vody se v roce 2002 hnalo Pískem tolik, že z mostu koukal jen dřevěný kříž a hlavy pískovcových soch. Jiří Hladký ty okamžiky popisuje výstižně: bylo to, jako kdyby někdo trhal Píseckým kus srdce.
Peníze poslal i zpěvák Karel Gott, vybralo se přes pět milionů
Vlastní oblouky 111 metrů dlouhého mostu vydržely. Jakmile opadla voda, Písečtí začali vymýšlet, jak památku, kterou nyní chtějí dostat na prestižní seznam UNESCO, co nejrychleji opravit.
Zvedla se velká vlna solidarity a lidé z města i celé země na rekonstrukci posílali peníze. Včetně například zpěváka Karla Gotta. Potřebných 5,2 milionu korun nakonec radnice vybrala od lidí a zbylo i na kopii sochy anděla, který spadl do Otavy a vylovili jej až potápěči spolu s kusy zábradlí.
Vlastní rekonstrukce ale nebyla jednoduchá. Radnice se do ní pustila pod dohledem památkářů a Jiřího Hladkého tak, aby most vypadal jako před povodní. A tak se začalo stavět zábradlí křivě.
Až tehdy si ale část lidí všimla, že zábradlí není rovné, a začala město kritizovat. Kromě toho nové kameny vyrobené místo těch, které se po povodni nenašly, doslova svítily novotou mezi těmi původními.
Tehdejší starosta Písku Průša přiznával, že i v radě města byly rozdílné názory, zda má být zábradlí křivé, jako bylo původně, a nebo rovné.
"Jsem rád, že jsme nakonec udělali zábradlí podle historických dokumentů. Tehdy to vyvolalo velké vášně, ale dnes už si na to lidi ani nevzpomenou, protože i nové kameny v zábradlí, které se musely vyrobit, splynuly," komentuje dnes Průša.
Samotní obyvatelé Písku později většinou uznali, že bylo správné udělat zábradlí tak, jak bylo původně postaveno.
"Lidé rekonstrukci dost hlídali. Most je pro ně symbolem města, tak je pochopitelné, že měli obavy. Na druhou stranu, alespoň dnes všichni vědí, že je to tak opraveno schválně, že to není chyba," uvedla obyvatelka Stanislava Taubrová, která byla jednou z kritiček křivého zábradlí.
"I já jsem si zprvu říkala, že se snad zbláznili, když to staví křivě, ale pak jsem si na jedné přednášce prohlédla dobové snímky a uznala jsem, že jsme si toho dříve tak nevšímali a prostě jsme nepostřehli, že není rovné," dodala Taubrová.
