V rodině Jánošových se jeden z bratrů stal úspěšným banskobystrickým architektem, druhý, mladší, načisto zabraný do výtvarné tvorby, nachází inspiraci v proměnách vyšnokubínské přírody.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Home.
„Vyšný Kubín býval ještě donedávna podhorskou vesnicí s malebnou zástavbou jako ve skanzenu. Potom se tu objevili lidé s penězi. Ti začali vesnici přetvářet ke svému obrazu. Z údolí se ztrácí řada dřevěniček, stály jedna vedle druhé. Rád jsem je maloval,“ říká Branislav neboli Braňo Jánoš.
Než vejdete do dvora jeho domu, potěší vás pohled na průčelí, které si zachovalo proporce. Domu zůstal tvar ve stylu tradiční zástavby. Laťkový plot se vstupní bránou pro auta nezradil původní ráz zahrad, proutí se vpletlo do kovového rastru branky, jako by se Braňo s místním ptactvem dohodl na zvelebování své nemovitosti.
Dřevo uložené u domu pod přesahem střechy střídají niky a zákoutí s uměleckými plastikami, běžné předměty z dob minulých se seskupily do kompozic, nad kterými se lze pousmát a jimiž se oko potěší. A potom rychle dovnitř přes dveře v zasklené stěně v zadním traktu domu.
Jak ožil starý dům
Zvenčí na pohled nevelká stavba se po vstupu otevírá do prostorného jídelno-obýváku. Místnosti vládne dřevěné schodiště a kachlová kamna spojená do monolitu s krbem.
„Nanovo se tu zdilo z kachlů ze starých kamen, materiálu zbylo na kachlová kamna i na vyzdění krbu. Vlado, můj bratr, rozebíral ve svém ľupčianském domě kachlová kamna, tak se zabudovaly do našeho kamnokrbu. Hlavně jsme chtěli sporáček na pečení i na vaření,“ popisuje Braňo.
Kamny vytápí celou chalupu, ačkoli v předním pokoji je i jeden elektrický radiátor do větších zim. Rodina nechtěla teplovzdušné rozvody s konvektory. Báli se, že by to vyprovokovalo u dětí alergické reakce.
„Takto se člověk víc napřikládá polínek, točí se kolem topení a chystání dřeva, ale sálavé teplo je mnohem zdravější a příjemnější. Mám povolání, při němž nemusím pravidelně odcházet z domova, své si dělám ve svém a k tomu ještě udržuji teplo rodinného krbu. Na jinou alternativu bychom potřebovali čerpadlo a to potřebuje elektřinu. Při mém způsobu bydlení se mi zdá zbytečné, abych zůstal závislý i topením na elektřině, vždyť během sněhových kalamit i elektřina může vypadnout,“ vysvětluje Braňo, jak se mohla i díky topení přeměnit bývalá hospodářská část domu v obytný prostor.
„Při přestavbě jsme objem domu zachovali, jen vnitřek se rozčlenil po novém. Chtěli jsme tradiční vyšnokubínskou dřevěnici s mansardou a s měkce nadzvednutou střechou, která se ve vlně typicky zvedne nad pokojem v podkroví, ale přišli jsme sem už pozdě. Nic takového jsme tehdy nenašli,“ popisuje výtvarník.
Pohled od kamen do jídelny
V roce 1996 koupili s manželkou tento dům a zabudovali do podkroví obdobu obytného mansardového prostoru s ložnicemi pro sebe a děti. Ty jsou už dospělé, ale stále mají své dětské pokoje pod šikminami střechy.
„V nich si našly na bydlení lukrativní flek kuny. Občas se pobijí o to, která si co nejkomfortněji ustele pelech ve střeše nebo dole v přístavbě. Vůbec se nenechají vyrušovat naší přítomností. Onehdy si sedíme na balkóně a kuna na mě hledí zpoza dveří, že kdo tu je vlastně doma. Žádná plachost,“ usmívá se majitel.
Nezvyklá řešení
Braňo také vzpomíná, jak vyrovnali podlahu v podkroví. Architekt, jeho bratr Vlado, navrhl řešení s vnějšími sloupy z kulatiny, ale on sám vymyslel provrtat kamenné desky a osadit na sloupy roxorové trny do kovových desek s přivařenými trubkami, které předtím zanořili do betonového lůžka. Sloupy nejen zdobí vnějšek domu, ale hlavně se vlastní vahou a trny drží ukotvené v betonu a bezpečně přenášejí tíži konstrukce podlahy podkroví.
„Vodu a elektřinu jsme spravili, chtělo by to obnovit podlahy v přízemí a dokončit dveře v podkroví. Tam lze kdykoli a snadno přestavět příčky. Chystám se vytvořit si vlastní depozit obrazů v galerijním stylu. Uvidíte, že jsme ložnice a dětské pokoje zařídili skromně, postele a zrcadlo jsou po dědovi,“ říká majitel.
Podkroví s pokojíky pro děti
Nad OSB deskami se zateplovalo minerální vlnou. Balkon také čeká na dokončení. Jak je to tu s vlhkem? Zdi domu jsou vytažené už od podloží z nasucho uložených kamenů, na které kdysi chlapi položili dřevěné trámy.
„Když jsem dělal přípojku vody, ukázalo se, že život domu, jeho vlhkost a kondice souvisí se třemi prameny, které tečou pod domem. Kdybychom prameny odrazili, mohlo by se stát, že tlak v podloží klesne a stavba popraská. Neuváženým zbavováním se vodního režimu v podloží lze nadělat víc škody než užitku,“ dodává Braňo Jánoš.
Zvěř, madony, osobitá symetrie
„Být venku mě těší. Suchým pastelem vrstvím obrazy krajiny vyšnokubínského světa. Zakládám si na tom, že tvořím přímo na místě v bezprostředním setkání s odstíny a náladou krajiny. Vyjdu si třeba několikahodinovou chůzí nebo na lyžích do Roháčů. Odpracuji si tam své na obrazu a potom zase přejde kus času, než sejdu dolů. Takovéto procházky jsou nejen ve prospěch autentičnosti obrazů, ale i mého zdraví, a přitom práce se suchým pastelem udržuje mou ruku ve cviku, v kreslířské kondici,“ popisuje rodák z Banské Štiavnice.
Má ji v srdci, v tvorbě. Nejen v jeho štiavnických obrazech jsou často přítomna zvířátka. „Ve Štiavnici, když si sedím a kreslím někde v uličkách nebo tam, kde se lidská obydlí v jedno splétají se zahradami a s přírodou, přijdou se na mě sem tam podívat místní zvířátka. Zvědavá jsou, kdo jim přibyl do revíru. Občas se tváří jakoby odtažitě, ale přitom mě pozorují, jindy si mě bez rozpaků přeměřují jako cizího podivína. Tady, na obraze, za koťátkem v pozadí, je kopie fresky z banskoštiavnické kalvárie,“ ukazuje Braňo jedno ze svých děl, na kterém v hlavní roli pózuje kocour.
„Potřeboval bych někoho nezainteresovaného, kdo by za nás dokázal z tohoto domu vynést tři čtvrtiny věcí. Nejprve nám bylo líto mnohého po jedné babičce a potom i po druhé, až jsme zjistili, že už je tu toho příliš. Pracoval jsem v muzeu a stále ještě lidé za mnou chodí: Braňo, pojď si vzít truhlici, almaru!“
Na dalším obraze jsou kohout a pastýř v zrcadlové symetrii jako projev zlostného vnitřního dialogu. „Víte, po pár hodinách v lese či v otevřené krajině, když jsem sám na jednom místě a tiše si dělám své, ukážou se domácí: medvědi, vlci se přijdou podívat, co tam vlastně chci, o co mi jde. Sami mi vcházejí do obrazů jako nositelé příběhu. Vždyť už se i nejednou ukázalo, že jsem seděl na křižovatce cestiček lesní zvěři.“
Příběhy vepsané do tváří a dávný způsob malby na dřevě
Na obraze „Jak Milan do lesa šel a sebe našel“ je vidět obličej krásného stařečka s bílým plnovousem. „Ten žil v dřevěnici celý život, vždy byl skromně oblečený, celý vymydlený, čistý na pohled a čistý svým životním nadhledem. Starosvětské tváře odcházejí ze života. I děvčátko z tohoto obrazu už vyrostlo. Na kopanicích jsem nacházel v jedné dětské bytosti chlapecko-dívčí typ. Mé modely se mi ztrácejí; děti s osobitými obličeji dospěly a staří lidé pomřeli,“ popisuje Braňo.
Jeho oblíbený model byl pastýř ze Zázrivé. Žil na zázrivské nejvýše položené samotě Končitá. Tam jsou lidská obydlí tak vysoko, že kopaničáři první vidí slunce a poslední se s ním loučí. Toho pastýře ještě třicetiletého jednou přivalil smrk. Přišel o oko a levou ruku, žena od něj odešla, sám vychoval své čtyři děti. Žil činorodý život. V poslední době u něj bydleli vnuci.
Obrazy Braňa Jánoše
„Ani obličej takové ženy, která si ještě i slepá dokázala okopat a vypěstovat brambory, už nenajdu. V těch lidech bylo stejně tvrdosti i poddajnosti. Drsnost lidem nebránila ve vzájemnosti a soudržnosti,“ zamýšlí se Braňo.
Nejen tváře připomínají starý svět a kouzlo pohádek, ale i dekorativnost v obrazech jako by se opírala o vznosnou ozdobnost gotických knih, někde čerpala z pravoslavné ikony. Symbolika ikon je silná, ikony se opravdu čtou. Atmosféra obrazů vzniká i díky tradičním postupům, které Braňo používá při své tvorbě. Na křídový podklad nanáší temperu, 24karátové zlato, stříbro.
„Maluji na dřevěné desky, které mi chystá starý mistr z Liptova. Kdo koupí můj obraz, ten se stává mecenášem mým a řemeslníků, kteří pracují pro mě. Mecenáš umožní, aby se zachovaly staré techniky. Ty jsou věru zdlouhavé. Vyhotovení samotného obrazu trvá tři měsíce. Předtím ještě pokácím lipku či starou jabloň a její dřevo nechám pět let zrát. Dovezu dřevo k mistru truhláři, ten vyhotoví dřevěnou desku, ohobluje a vybrousí,“ popisuje výtvarník.
Na vyrovnání povrchu dřeva potřebuje plavenou křídu se želatinou, jinak by skrz malbu prostupovala kresba a struktura dřeva. V dóze má vždy nachystaný mletý vápenec. Než se deska zcela připraví na malbu, je potřebné nanést padesát až sto jemných vrstev směsi křídy se želatinou.
„Trvá mi to týden. Zaschne vrstva, zabrousí se a znovu dokola. Až potom nanáším tempery. Každý jeden obraz se mění s denním světlem a nocí. Jak se světlo proměňuje, tak se i měděné či zlaté plátky obměňují v intenzitě, někdy působí jen jako stíny, jindy prozáří celý obraz. Jsou díla, kterým nejvíc sluší šero. I největší tmou nějaké světlo probleskuje,“ dodává na závěr Braňo Jánoš.
Pod přesahem střechy u vstupu do domu lze příjemně posedět.
Braňo JánošAbsolvent Střední umělecko-průmyslové školy v Kremnici, působil na Oravském hradě, kde za ním zůstal kus práce konzervátorského řemesla, jakož i v Oravské galerii v Dolním Kubíně. S citem současníka a zkušenostmi se starými uměleckými technikami naplňuje povolání výtvarníka na volné noze už od roku 1996. Žije a tvoří ve Vyšném Kubíně. |
