Vztah k tradiční architektuře a jejím hodnotám mají v rodině. V krásném přírodním prostředí Horehroní chalupaří už řadu let. Dům koupili přímo od vdovy po místním kováři.
Vedle chalupy byla i kovárna se vším, co k práci kováře patří: otevřené ohniště s komínem, měchy a dochované původní nářadí. Ani ta nezůstala ležet ladem, také ji připojili k chalupě, přitom se snažili zachovat její charakter.
Rekonstrukce od základů
Omítnutá stará dřevěná chalupa byla postavená na čtyřech základových kamenech, které si časem „sedly“ a dům už nebyl dostatečně izolovaný od zemní vlhkosti.
Dvě až tři řady spodních trámů napadla dřevokazná houba. Rekonstrukci tak rodina začala doslova od základů.
Postupně majitelé vyměnili trám po trámu ve spodních řadách, aby se zbavili nebezpečných plísní a vybetonovali základovou desku. Trámy utěsnili tradičním způsobem, hlínou, mechem a slámou. Základové kameny si nechali na památku a dnes jsou součástí okrasné skalky a ohniště.
Poškozené byly také původní dřevěné šindele. Mladá rodina chtěla tento materiál zachovat, ale když zjistila, jak finančně náročná je jeho výměna za nový, přistoupila na kompromis. Zakryla střechu klasickými taškami, ale v tmavohnědé barvě, aby alespoň minimalizovala vizuální změnu exteriéru starého domu.
Boj se silou přírody
Houba ve dřevě potrápila Natálii s rodinou dvakrát. Nedali se však odradit. Když totiž od rekonstrukce uběhly čtyři roky, ukázalo se, že podcenili silu a schopnost rychlého růstu dřevokazných hub.
Zřejmě se nepodařilo úplně odstranit jejich zárodky, protože opět napadly novou smrkovou podlahu. Aby se už dál nešířily, museli ji opět celou vyměnit.
Tentokrát na novou palubkovou podlahu použili odolnější borovicové dřevo. Ponechali je v jeho přirozeném světlém odstínu, aby interiér nepůsobil příliš stísněně. Dřevěný strop a trámy spolu s tradiční okny mají totiž původní tmavohnědou barvu.
S trpělivým přístupem
Protože Natálie má blízko k interiérovému designu, rozhodla se nejít lehčí cestou ani při zařizování nového interiéru chalupy. Místo nákupu nového vybavení ve venkovském stylu raději trpělivě oprašovala, čistila a restaurovala původní kusy nábytku a artefakty roky ukryté na půdě.
Tak postupně přibyla do chalupy kredenc, truhla na obilí, kolovrátek, starý dřevěný žebřík, sporák i hrnce. Ostatní kousky tradičního venkovského nábytku majitelé nakupovali po celém Slovensku. Vysloveně je vyhledávali a občas tomu dokonce přizpůsobovali i místa svých dovolených.
„Někdy jsme měli štěstí a dostali jsme se k velmi zajímavým kouskům,“ vypráví s nadšením Natálie: „Například stůl z okolí Staré Turé má víc než sto let. Zamilovala jsem si truhlice a skříně s ornamenty z různých koutů Slovenska i staré sáňky, které jsme našli na hromadě dřeva před domem a zachránili je před spálením.“
Určitě nejzajímavější však bylo střetnutí s mužem, který prodával různé starožitnosti ze své staré chalupy. „Při rozhovoru jsme úplnou náhodou přišli na to, že se velmi dobře znal s dědečkem mého manžela. Před více než šedesáti roky spolu učili na jedné škole a hráli ochotnické divadlo. Dokonce nám daroval dřevěnou břitvu na holení, kterou jako rekvizitu do divadelní hry vysoustružil manželův děda,“ doplňuje Natálie.
Konec dobrý, všechno dobré
Stará chalupa opět ožila pokřikováním malých dětí a těší se novému využití. Natálii a její rodině vrací všechno jejich úsilí o svou záchranu příjemným prostředím na relaxaci uprostřed přírody, kam se vždy rádi vracejí během volných dní.
Kéž by si tuto hodnotu starých chalup, kterých na Slovensku každoročně ubývá, uvědomilo víc mladých lidí a přidali se ke spokojeným chalupářům!