Základní kompozice dvou věžových budov vychází z Loosova a Malátkova původního návrhu.
Kulturní dědictví je víc než pozemek – to je heslo demonstrantů proti bourání budovy Transgas. Znovu se rozvířila debata o stavbách a jejich ochraně, již stát odmítá. Pozemky se totiž dají výborně komerčně vytěžit. Otázkou je, proč vadí především ty z doby normalizace (přestože moderní a výjimečné), proč nechválíme architekty, jimž se v totalitě povedlo prosadit „západní styl“ a potvrdili, že jejich tvorba udrží krok minimálně s tehdejší evropskou, věřili také v budoucnost a pokrok. V neposlední řadě, proč úředníci zařadili na seznam památek například hotel International z 50. let, postavený ve stylu stalinské sorely.
Od pádu komunismu se řeší, jak se s brutalistní architekturou vypořádat. „První reakce je zbourat, přestavět nebo alespoň přejmenovat. Nulová ochrana ze strany státu z nich dělá snadný terč, z městského prostoru nenávratně mizejí budovy, z parků a sídlišť sochy, umělecká díla, ničí se originální interiéry. Bude trvat nějaký čas, než se nenávist promítaná do zdí staveb změní v respekt a pochopení. Pokud se naší společnosti nepodaří uchovat alespoň to zbývající z kvalitních staveb začátku 2. poloviny 20. století, vymažeme tím jednou provždy kus vlastní historie a kulturní paměti,“ zmiňuje v úvodu knihy Praha brutálně krásná Ondřej Horák a sochař Pavel Karous dodává: „Ničením hmotného odkazu (svou důsledností srovnatelným s chováním husitů či náboženských fanatiků třetího světa) se tíživé historie nezbavíme, jen ji zatlačíme do podvědomí.“
Ostuda Prahy, nebo perla brutalismu?
1. dubna 2016 |
Co je brutalismus
Barrandovský most. Socha z litého betonu od sochaře Josefa Klimeše je z roku 1989.
Brutalismus není prvoplánově líbivý. Architektonický směr vznikl v západní Evropě a ve Spojených státech během 50. let, vrcholil v 60. letech. Název pochází z francouzského béton brut, popřípadě anglického brutal, což v překladu znamená surový (pohledový a nezakrytý) beton. Architekti si kromě toho oblíbili používání zkorodované oceli.
Mezi nejvýznamnější světové brutalistické realizace patří sídliště Habitat 67 v Montrealu, strojní fakulta univerzity v Leicesteru, Královské divadlo nebo Kongresové centrum v Londýně. Jejich autoři jsou za tyto stavby oceňováni – na rozdíl od našich, kteří často sklízejí neoprávněnou kritiku.
V roce 1965 vznikl zákon ukládající věnovat 1 až 4 % rozpočtu státní zakázky na trvalou uměleckou výzdobu. V období normalizace přibylo jen v Praze ve veřejném prostoru 2 500 výtvarných děl, po revoluci pouze 62. V posledních deseti letech se v hlavním městě odstranilo, zničilo, prodalo nebo zakrylo komerční plochou na 450 výtvarných děl!
K Barrandovskému mostu patří dvě sochy z litého betonu od sochaře Josefa Klimeše z roku 1989. Vyšší z nich dal autor název Rovnováha, nižší pojmenovali Pražané sami, bazénkem pro hrocha.
Autorem šestice kamenů (zbuzanský vápenec) vsazených do sloupů z pohledového betonu je sochař Miloslav Chlupáč. Plastiky z roku 1972 blízko emauzského kláštera oddělují Projektový ústav od ulice.
Hotel Intercontinental je nejluxusnějším pražským hotelem, odborníky je označován za vzorový příklad brutalismu. Fasádu zdobí pohledový beton a plastické vzory.
Hotel Praha (1981–2014)
Provokativní, pro Prahu netypické rozměry. Exkluzivní uzavřený ráj a nejluxusnější hotel v ČSSR nechala postavit komunistická vláda pro potřeby ubytování zahraničních delegací. V architektonické soutěži zvítězil návrh čtveřice architektů Paroubek, Navrátil, Černý a Sedláček.
Použity byly nejlepší dostupné technologie a materiály. Interiéry zdobily skleněné plastiky Stanislava Libenského, nábytek designéra Zbyňka Hřivnáče či keramické obklady Štěpána Kotrby vyrobené v moravské Poštorné. Pětipatrový objekt se vlnil po terénu, uvnitř bylo 136 pokojů (prezidentské apartmá o rozloze skoro 400 m²), konferenční sály, restaurace a bazén.
Otevřel se v roce 1981 a cena se vyšplhala na 800 milionů československých korun. Osudné bylo rozhodnutí bývalé ministryně kultury Aleny Hanákové. Poslední den ve funkci vyjmula stavbu z památkové ochrany. V lednu 2014 nabylo účinnosti povolení k demolici. Současný vlastník tu vybudoval (i přes příslib nového kampusu) jen soukromý tenisový kurt.
Sportovní hala Folimanka
Parkem na rozhraní Vinohrad, Nuslí a Nového Města protéká potok Botič. Nad ním ve zhruba čtyřicetimetrové výšce přetíná údolí hlavní dopravní tepna, Nuselský most s tubusem metra.
Černá sportovní hala se zatmavenými plochami skel tu stojí na čtvercovém půdorysu a směrem vzhůru se kónicky zužuje. Uvnitř budovy zaujme kontrastní barevné technicistní řešení interiérů.
Halu pro hráče VŠ Praha navrhl architekt Jiří Siegel, sám aktivní hráč basketbalu a zároveň vedoucí jednoho z ateliérů bývalé projekční organizace Sportprojekt. Realizace haly trvala čtyři roky (1972 až 1976). Vedle košíkové slouží krytý prostor s 1 200 místy pro diváky i pro další sportovní a kulturní akce.
PZO Koospol
Kancelářské budovy jsou kapitalistickým vynálezem – efektní plášť a co nejvíc plochy, již lze pronajmout soukromým firmám. Tento typ budov tu neměl co dělat, přesto socialistický stát s kapitalistickou cizinou obchodoval. Poté, co roku 1974 vyhořel Veletržní palác (sídlila v něm většina podniků zahraničního obchodu), vyrostly brzy náhrady.
Jedna z bývalých tzv. pézetek levituje nad údolím Divoké Šárky. Kostka patřila Koospolu, ten měl na starosti zejména potravinářský segment. V přízemí provozoval prodejnu Tuzex, a přestože moderní architektura držela krok se světem, nakupovat se tu dalo jen za valutové bony.
Pod projektem je podepsaná trojice architektů Vladimír Fencl, Stanislav Franc a Jan Nováček. Stavbu realizovala za tehdy neuvěřitelně krátkou dobu 18 měsíců rakouská stavební firma, dokončila ji v roce 1977.
Objektu přidává na monumentalitě visutá betonová lávka, která jej spojuje s Evropskou třídou. Fasádu člení pásy oken s tónovanými skly a betonové prefabrikáty. Před osmi lety proběhla rekonstrukce včetně modernizace interiérů za desítky milionů.
Motel Stop
Už v polovině šedesátých let byl otevřen na Plzeňské ulici v Praze 5 Motel Stop. Moderní objekt se povedlo citlivě zasadit do přilehlého svahu, pokoje rozmístit okolo parkoviště. Architekti zvolili na fasádu obklad z keramických kabřincových obkládaček, částečně dřevo.
Motel už tehdy nabízel kvalitní standardy srovnatelné s podobnými stavbami realizovanými tou dobou v zahraničí. Autory návrhu první fáze byli architekti Alena Šrámková a Jindřich Pulkrábek.
O devět let později se rozhodlo o dalším rozšíření a nové přístavbě, tentokrát šlo o samostatnou budovu u zadní části původního objektu. Tento projekt vypracovali architekti Milan Rejchl a Květoslav Přibyl.
Součástí motelu, který patří k hotelu Golf, je umělecká plastika od Vladimíra Kýna, který výtvarně řešil interiéry. Jak to uvnitř vypadalo v roce 1986, se můžete podívat v retro videoklipu k písničce Půlnoc v Motelu Stop, který tu natočil Karel Gott.
PZO Centrotex
Výšková, na panoramatu Prahy nepřehlédnutelná budova měří 74 metrů a zakončuje ji střešní betonová koruna. Tuto budovu doplňuje ještě menší objekt výzkumného ústavu. Proto si tato nerovnoměrně vysoká dvojice budov brzy po svém dokončení vysloužila u Pražanů přezdívku kráva a tele.
Komplex administrativních objektů postavených původně pro podnik zahraničního obchodu (v současné době slouží potřebám ministerstva vnitra) navrhli architekti Václav Hilský a Otakar Jurenka.
Výstavba na Pankráci probíhala v letech 1972–1978, za generálního dodavatele si tehdy investor vybral jugoslávskou společnost INGRA. Součástí komplexu byla už od začátku stanice metra Pražského povstání a betonový plasticky ztvárněný výdech metra navrhl rovněž architekt Václav Hilský. Budovu překrývá plechový plášť z eloxovaného hliníku, okna stíní svislé slunolamy.
Palác kultury
V Moskvě, Berlíně, Varšavě, ale i dalších metropolích východního bloku vznikaly obdobné budovy dříve, u nás se na otevření čekalo do 80. let. Výstavba Sjezdového paláce (původní název) začala roku 1976 na hraně Nuselského údolí a v místě bývalého hřiště SK Nusle.
Rozlehlý multifunkční objekt zabírající plochu necelých 35 000 m² měl sloužit pro pořádání sjezdů KSČ. Kolektiv architektů z Vojenského projektového ústavu – Mayer, Lejčar, Karlík a Trávníček – použil ocelovou nosnou konstrukci vážící 124 tun.
Uvnitř jsou desítky sálů včetně největšího Kongresového, do něhož se vešlo
2 764 soudruhů. Na pokyn Gustáva Husáka se v roce 1981 mění název na Palác kultury, upravuje se i jeho využití a 2. dubna 1981 je „Pakul“ slavnostně otevřen.
Pozitivem této poněkud předimenzované, a tím pádem energeticky náročné stavby jsou originální designové interiéry a umělecká díla (např. skleněná plastika od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, osvětlení od Františka Víznera, ručně tkané gobelíny či na míru vyrobený nábytek). Většinovým vlastníkem Kongresového centra Praha je dnes stát a chystá se rekonstrukce.
Sídliště Jižní Město
Autentické záběry ve filmu Věry Chytilové Panelstory zachytily kritizované období „holínek a bláta“. Kulisu si sídliště zahrálo rovněž v Menzelově komedii Vesničko má středisková. Kvůli nedostatku bytů v sedmdesátých letech se sem lidé stěhovali hned po dokončení, ačkoli chyběly základní úprava okolí, občanská vybavenost a v projektu navržená zeleň.
V roce 1964 bylo území Chodova a Hájů schváleno jako vhodné místo pro výstavbu rozsáhlého sídlištního celku (v současné době tu žije okolo 90 000 lidí). Jedno z největších sídlišť u nás (lidově Jižňák) začalo vyrůstat roku 1971, v druhé vlně výstavby i na území Horních Roztyl a Kunratic.
První etapa výstavby trvala tři roky, skončila v roce 1976. Architekti Jan Zelený, Jiří Rathouský a Vítězslava Rothbauerová oddělili jednotlivé bloky domů jednak barevně, ale i různými piktogramy.
Dominantou se stal nejvyšší panelák v České republice – ubytovna KUPA postavená v roce 1980 pro státní zaměstnance podle návrhu architekta Jana Zeleného. Dvě výškové stavby (přezdívané pražská dvojčata) blízko stanice metra Háje propojuje v horní části mostní přechod. Vyšší z nich, 81 metrů vysokou budovu s 23 patry zdobí hodiny, druhá je pak o čtyři patra nižší.
Teplotechna
Investorem „modrého domu“ byl národní podnik Teplotechna. Podle původního záměru z roku 1975 měla vyrůst v Ječné ulici v proluce mezi staršími činžovními domy administrativní budova, v přízemí s prodejnou lahůdek a snack barem.
Architektka Věra Machoninová (mimo jiné spoluautorka pražských obchodních domů Kotva a DBK a karlovarského hotelu Thermal) přišla s myšlenkou předsazené fasády, čtyř nosných stěn a dvou dominujících arkýřů. Na fasádu byly použity modré smaltované plechy.
Atypická fasáda má kromě výtvarné také nezanedbatelnou zvukově izolační funkci v rušné ulici s tramvajovým provozem. Přízemí budovy je pohledově odlišené výtvarnou realizací sochaře Miloslava Chlupáče. Záměr se několikrát přepracovával, což zpozdilo realizaci stavby, proto skončila až v roce 1984.
Parkhotel
Koncem šedesátých let byl zahájen provoz holešovického hotelu, jehož název měl připomenout blízkost parku Stromovka. Odvážný projekt vznikl roku 1959 – v době, kdy se ještě stavělo ve stylu doznívající sorely.
Na moderní architekturu měl bezesporu vliv úspěch československého pavilonu na světové výstavě v Bruselu. Dokončen byl až po osmi letech výstavby. Autorem návrhu byl architekt Zdeněk Edel, který spolupracoval kolegou Jiřím Lavičkou, interiérovou část řešila Alena Šrámková.
Hotel vyrostl v místě, kam po první světové válce expandovalo bubenečské výstaviště. Desetiposchoďová budova je sebevědomě rozkročená na betonových nohách, respektive ji nad terén vyzdvihují čtyři bílé pilíře, takže vypadá, jako by se vznášela.
Hotel má skleněný plášť členěný vertikálními slunolamy. Logo a orientační systémy navrhl respektovaný grafik Jiří Rathouský, autor několika dalších uměleckých realizací uvnitř budovy.
Nová scéna ND
V rámci rozsáhlé rekonstrukce Národního divadla v letech 1977–1983 se řešila rovněž zástavba mezi divadlem a voršilským klášterem. Původní návrh vznikl v 60. letech, nakonec získal zakázku na Novou scénu Národního divadla architekt Karel Prager, a to v momentě, kdy se rozhodlo ještě o výstavbě Laterny Magiky a hrozilo nedodržení termínu ke stoletému výročí ND.
Budova s ocelovou konstrukcí je posazena na mohutných pilířích, mezi nimiž se otvírá průchod na divadelní piazzettu. Akustiku objektu na rušné ulici vylepšila fasáda z mramoru překrytá pláštěm ze 4 306 kusů skleněných tvarovek (každá váží 40 kg). Ke spolupráci byli pozváni sklářští výtvarníci Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský.
Vstupní halu a předsálí zdobí obklady z kubánského hadce, zajímavě řešené jsou i podhledy. Nepřehlédnutelný je skleněný lustr – prochází několika patry a navrhli jej další významní sklářští výtvarníci Pavel Hlava a Jaroslav Štursa.
Budova Federálního shromáždění
Dům nad domem, tak působí objekt nad Václavským náměstím, jehož revoluční řešení zaujalo ve své době odborníky v Evropě, obdivovatele našlo v Japonsku. Horní část objektu tvoří Vierendeelovy rámové nosníky (používané především pro mostní konstrukce), podpírají je čtyři více než dvacet metrů vysoké „nohy“.
Bývalé Federální shromáždění se realizovalo v letech 1967 až 1974 podle projektu architektů Karla Pragera, Jiřího Kadeřábka a Jiřího Albrechta. Řešení je unikátní i tím, že začlenilo historickou Pražskou burzu peněžní a zbožní z roku 1938. Neobvyklá je (v té době vůbec největší) terčová fasáda z hladkého skla.
Původní Pragerův záměr spojit budovu parkem s náměstím pod ním odřízla magistrála. Nejvyšší patro umožňuje úžasné výhledy, do atria architekti umístili japonskou zahradu.
Na vzhledu interiéru se podíleli skláři Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová či Jiří Novák jako autor kinetických plastik. Za minulého režimu se v technicky vybaveném sále rozhodovalo, které filmy půjdou do distribuce a které skončí v trezoru. Po roce 1989 se do budovy stěhuje Rádio Svobodná Evropa, nyní objekt spadá pod Národní muzeum.
Centrální dispečink DPP
V květnu 1974 se rozjela první etapa metra. Řídicí centrála byla ukryta v jednom ze čtyř suterénů pod náměstím I. P. Pavlova. V té době byl už dva roky rozestavěn centrální dispečink metra. Často diskutovaná černá budova, jejímiž autory byli manželé architekti Eva a Vratislav Růžičkovi s kolektivem z Krajského projektového ústavu, přibyla do poklidného panoramatu.
Táhlé průčelí rozčlenili vertikálně i horizontálně plastickou fasádou a stupňováním hmot. Budova se čtvercovým půdorysem vystoupala do nečekané výšky, o tři patra nad okolní zástavbu. Je zakončena svírající se stříbrnou korunou z „naježených“ antén.
Uvnitř mají sídlo dispečink metra, ale i autobusové a tramvajové dopravy, provoz tunelů či centrála dopravní policie. V době vzniku vzbudila nevoli obyvatel, s málo populární budovou koresponduje i fakt, že sem většina Pražanů chodí platit pokuty nebo vyřizovat úřední formality.
Publikace Praha brutálně krásná (Mimořádné stavby postavené v Praze v letech 1969–1989) přibližuje okolo třiceti zajímavých staveb. V roce 2018 ji vydalo nakladatelství Scholastika.
