Opera v Sydney byla v prvním kole soutěže vyřazena, protože autor nesplnil...

Opera v Sydney byla v prvním kole soutěže vyřazena, protože autor nesplnil zadání. | foto: Profimedia.cz

Opera v Sydney nesplnila zadání, porota ji vyřadila. A přece stojí

  • 13
Obří plachetnice kotvící v přístavu, roztažená křídla exotického ptáka či milující se želvy, to vše připomíná budova Opery v Sydney s kaskádou mušlovitých útvarů. Krása vizionářské stavby spolykala i mimořádnou částku, původní rozpočet sedmi milionů se vyšplhal až na 102 milionů australských dolarů.

Symbol Austrálie, budovu Opery v Sydney, přihlásil do architektonické soutěže vyhlášené v roce 1956 tehdy teprve sedmatřicetiletý dánský architekt Jørn Utzon. Oficiálně ji otevřela královna Alžběta II. 20. října 1973. Opera tak slaví 45. narozeniny. Osud stavby, kterou UNESCO v roce 2007 zařadilo na seznam kulturního bohatství (je to první stavba zapsaná na tento seznam ještě za autorova života), však mohl být zcela jiný.

V komplexu najdete několik restaurací i barů.

Jen díky architektovi Eeru Saarinenovi má Opera dnešní podobu. Projekt dánského architekta totiž vyloučili hned v prvním kole kvůli nesplnění zadání.

Na zasedání mezinárodní poroty, která posuzovala neuvěřitelných 233 návrhů z 23 zemí, dorazil Saarinen pozdě. Chtěl však být spravedlivý, a proto prošel i vyřazené návrhy. Utzonův projekt okamžitě označil za skvělou architekturu a ostatní na jeho názor přistoupili. Opera díky tomu nedopadla jako Kaplického knihovna na Letné.

Nikdo rozhodnutí poroty nezpochybnil, ani ti, kteří v soutěži neuspěli. Tedy alespoň v prvních letech, spory nastaly až časem. V roce 1965 se totiž vyměnila vláda a nová se snažila prosadit místní architekty. Vleklé spory Utzon neustál a odjel, dokonce nepřijel ani na slavnostní zahájení.

Místní architekti výrazně navýšili náklady a hlavně změnili interiéry. Do neobyčejné stavby vložili podle názorů odborníků tuctové interiéry.

Ani jejich další zásahy funkčnosti stavby nepomohly, naopak. Největší problém tak vznikl s akustikou, což je v případě operního sálu dost velký problém.

Naštěstí hrubá stavba už byla hotová, a tak její neopakovatelný vzhled nemohli narušit. Komplex, který se rozkládá na ploše 1,8 hektaru, nabízí místo původně požadovaných dvou celkem pět sálů, ale také výstavní síň, nahrávací studio a restaurace, bary i obchody.

Stavba je dlouhá 183 a široká 118 metrů, nejvyšší střecha dosahuje výšky 67 metrů, společně s ostatními ji pokrývá více než milion keramických dlaždic. Stojí na 580 betonových pilířích, jejichž základy sahají do hloubky 25 metrů a nesou 160 tisíc tun těžkou konstrukci.

Inspirací se Utzonovi staly motivy ze světa přírody, zejména pak pocit, jenž si odnesl z prohlídky náhorních plošin Mayů v Mexiku.

Ročně komplex navštíví osm milionů lidí.

Dlouhá a občas smutná historie

Mezinárodní soutěž na operní budovu vyhlásila vláda Nového Jižního Walesu v roce 1956. Požadovala velký sál s kapacitou kolem 3 500 posluchačů pro symfonické koncerty, operu, balet a divadlo, menší pak pro 1 200 lidí pro menší koncerty a komorní hudbu.

Základní kámen stavby v přístavu Port Jackson, v místě zvaném Bennelong Point, položili 2. března 1959 Jørn Utzon a tehdejší premiér Cahill. Finanční náklady nepředstavovaly zpočátku tu nejdůležitější roli, jenže z původních sedmi milionů australských dolarů se začaly během stavby šplhat výše. 

I díky náročnosti stavby. Pro představu: na střechu bylo potřeba 1 056 000 bílých a žlutohnědých glazovaných dlaždic dodaných ze Švédska a téměř 6,5 tisíce metrů čtverečních skla dovezeného z Francie. Hmotnost střechy je tak neuvěřitelných 27 229 tun.

Tehdejší technologie a technické možnosti pro náročný projekt nestačily, počítačový software nebyl k dispozici. Utzon proto změnil tvar skořepiny, což mu umožnilo odvodit výpočet ze sférické geometrie, navíc žebra se mohla vyrobit z prefabrikátů.

Před architektem bylo dokončení interiérů, jenže když navrhl firmu, která měla dodat laťovky, politici se odmítl řídit jeho doporučením. A tak autor jedné z nejznámějších světových staveb 20. století vzal plány a odjel. Navždy.

Od dokončení bojuje budova se špatnou akustikou, kterou ovlivnily zásahy australských architektů.

Dokončit stavbu měli australští architekti Peter Halt, Lionel Todd a David Littlemore. Jejich změny projektu však rozhodně neprospěly. Ze sálu pro činohru vytvořili operní, jenže kvůli tomu nemá dostatečně velké orchestřiště. Velký sál nemá zase dostatečné technické vybavení. Ve velké budově je sice prostorná koncertní síň, jenže ta je pro operu nevhodná.

Problémy s akustikou nakonec vyřešila (alespoň částečně) řada úprav, oprava plánovaná na šest let, která má akustiku ještě vylepšit, začala v roce 2017. Má však stát více než 200 milionů australských dolarů. Peníze se dokonce sháněly tak, že se prodávaly dlaždice ze střechy. Tedy pouze virtuálně, zájemce si mohl konkrétní kus sám vybrat na internetu a pak na něm umístit své foto a vzkaz.

Zajímavosti o vybavení

V koncertním sále s kapacitou 2 679 míst jsou největší mechanické varhany na světě s 10 154 píšťalami. Operní sál nabízí 1 507 sedadel, další sály mají 544 a 344 míst. Kromě nich zde najdete tisícovku uzavřených prostor, z toho pět zkušebních studií, 60 šaten, čtyři restaurace, šest barů a řadu obchodů se suvenýry.

Spotřebu elektrické energie lze přirovnat ke spotřebě města, kde žije 25 tisíc obyvatel, jen elektrických kabelů tu bylo použito 645 kilometrů. Ročně Operu  navštíví osm milionů lidí.

O autorovi

Jørn Utzon - *9. 4. 1918 v Kodani, zemřel 29. 11. 2008

V roce 1942 vystudoval Královskou dánskou akademii umění, v roce 1950 si otevřel vlastní kancelář. Kromě Opery v Sydney navrhl také banku v Teheránu v Íránu, budovu parlamentu v Kuvajtu či sídliště Elineberg v Helsingborgu ve Švédsku. Je podepsaný i pod projektem bytové čtvrti v Kodani, kostela v Badswaerd nebo obchodního domu s nábytkem Pastian v Kodani i pod řadou dalších projektů.

V roce 2003 byla Utzonovi udělena za budovu Opery Pritzkerova cena, která je považována za „Nobelovu cenu“ v architektuře.

,
Témata: opera, Sydney, UNESCO