Záhřebský rodák se totiž na rozdíl od svých mnoha kolegů věnuje i stavbám, které lidé někdy ve svém nejbližším okolí ani nechtějí. V Praze 11 v Hájích tak někteří dokonce dokázali napsat na plot školy: Zastavte řádění šílených architektů! "Nechtěli mít domov důchodců v sousedství školy,“ vzpomíná architekt Milunič.
Přesto se mu s kolegou Janem Línkem podařilo realizovat řadu domovů důchodců v Praze – v Bohnicích, Malešicích, na Chodově a Hájích nebo svobodárnu sester na Proseku.
Výhled z rozhledny na komíně.
"Mívali jsme ty nejhorší dodavatele, pracovali jsme jen s těmi nejhoršími stavebními systémy. Byl to běh na dlouhou trať a důkladný trénink, jak z ničeho udělat něco, co má hlavu a patu. To se mně velmi hodilo za situace, kdy jsme s původní ředitelkou Ivanou Jirouškovou museli vytvořit stavební program Domu dětí a mládeže, ale hlavně zajistit peníze na ministerstvu školství. Byla to velmi obtížná klíčová předehra k samotné stavbě,“ říká dnes autor Domu dětí a mládeže v Praze, který nemá obdoby u nás, ale možná ani v Evropě.
Barvami září i vnitřní prostory.
Do Evropy na in-linech
"Jezdí sem delegace, které se zabývají volným časem dětí v Evropské unii, a nechtějí věřit, že to není soukromé zařízení, ale státní, že máme něco tak skvělého,“ vysvětluje současná ředitelka DDM, Věra Tošnerová.
Jak by ne – divadlo, kolečková dráha, multifunkční tělocvična, dvě horolezecké stěny, umělecké dílny, učebny, venkovní hřiště, tenisové kurty, hřiště pro plážový volejbal a rozhledna.
"Tvrdím, že se máme na věci dívat z nadhledu, a proto jsem chtěl, aby se děti mohly na svůj areál podívat z rozhledny,“ říká architekt Milunič.
Architekt Milunič má rád nadhled - i rozhled.
Rozhledny totiž miluje. A také výhledy. Důkazem je projekt věže-rozhledny Eurotelu, nový radar pro letiště v Ruzyni či projekt dřevěné rozhledny v Ratajích na Sázavě.
V Modřanech úsporně zkombinoval rozhlednu s komínem suterénní kotelny, kolem kterého obkroužil kovové schodiště, jež končí vyhlídkovou terasou s výhledem do okolí.
Areál využívá kolem 1 700 dětí ve 130 kroužcích. Funguje tu například velmi úspěšný tým kolečkového bruslení pod vedením manželů Krupkových. Cestu sem však rádi váží i dospělí – modřanský areál jim totiž pronajímá hlavně tělocvičnu, ale také své Divadlo Na Cikorce, které má kapacitu 120 míst.
A co se tady dětem líbí nejvíc? "Kdyby měly známkovat, tak kromě sportovišť by určitě hlasovaly za barevnost – a záchody,“ tvrdí s lehkou nadsázkou ředitelka Věra Tošnerová.
Sprchy u tělocvičny.
Jenže ví velmi dobře proč. Hygienické zázemí ve veselých barvách nemá nic společného s aseptickými nudnými a hlavně bílo-šedivými záchody a sprchami, jak je známe hlavně ze školních budov.
A bude to barevné!
Ačkoliv celý areál vypadá, jako kdyby jej teprve nedávno předali do užívání, v provozu je již od září roku 2004. Děti tady nemají potřebu něco ničit. Naopak. Kultivované a inspirativní prostředí je doslova vychovává, a to nejen k estetickému cítění. Ke cti architekta i těch, kteří se zde dětem věnují, patří i absence úrazů.
Soutěž na tento projekt za 60 milionů korun vyhrál Vlado Milunič i díky tomu, že zachoval a citlivě zapojil do kompozice tří nových budov stávající budovu školky.
Jejím autorem je známý funkcionalistický architekt Jan Gillar, jenž se v poválečném období "zpronevěřil“ funkcionalismu a navrhl typovou školku ve stylu tzv. sorely.
Tunel pro kolečkovou dráhu.
Na jeho jednoduchou stavbu s řadou pravidelných velkých oken dnes navazují budovy nejen hravé, ale hlavně barevně veselé. Spoluvytváří tak vnitřní intimní prostor Domu dětí.
Výrazné barvy – a to venku i uvnitř – si pak Vlado Milunič vydupal. Mlátil dveřmi na řadě jednání, aby svůj názor prosadil, protože prostředí, v němž se děti pohybují, má být podle něho inspirativní. A to bílé stěny rozhodně nejsou! Pomocí barvy lze dobře prosadit i to, co má architekt Milunič rád – humor a fantazii.
Jeho humor jde tak daleko, že například při rekonstrukci bytu Václava Havla oddělil obývací pokoj od pracovny mříží a za ní umístil skromné vězeňské lůžko. "Bylo to v době, kdy Václav často střídal pobyt ve vězení s pobytem doma. Chtěl jsem, aby mu tyto změny nepůsobily nepříjemné šoky,“ vzpomíná.
Jeviště divadélka.
Vedle uměleckých kroužků či jazykové výchovy se v Domě dětí a mládeže v Modřanech daří hlavně sportu. Kolem budovy tělocvičny se tak prohání spousta nadšenců na in-line bruslích. Dříve jezdili až do Benátek nad Jizerou, dnes mají možnost trénovat v Praze.
Unikátní dráha o určitých parametrech na nevelkém obdélníkovém pozemku nešla udělat jinak, než vytvořit tunel pod objektem šaten a umýváren.
Celý areál musel být kompaktní, aby se vešel na malou parcelu. "Když může formule 1 v Monaku projíždět tunelem, proč by tady nemohly děti podjíždět tunelem také?“ říká Milunič, kterého dodnes mrzí mimo jiné to, že neprosadil řadu oken na střeše tělocvičny.
Děti z místního úspěšného oddílu kolečkového bruslení při závodech na "Miluničově" dráze.
Netají se také tím, že by stálo za to celý areál v budoucnu doplnit o bazén a další aktivity na okolních volných pozemcích.
Dodnes ho mrzí nezrealizovaný projekt pražského Jedličkova ústavu. Po revoluci byly na magistrátě vyčleněny dostatečné peníze, ale po nedohodě s tehdejší ředitelkou ústavu návrh skončil jen u modelu.
"Dnešní neviditelná ruka trhu v kombinaci s absencí morálky je v mé práci mnohdy nepřekonatelnou překážkou,“ konstatuje architekt Milunič.
V tělocvičně chybějí architektovi Miluničovi okna ve střeše.
"Zcela zvláštní výjimkou byl Tančící dům. Bylo jednoduché navrhnout a postavit takový dům za podpory Václava Havla s neomezeným rozpočtem a s Gehrym v euforii po sametové revoluci. Můj prvotní projekt byl hodně bláznivý, proto jsme s holandským investorem hledali architekta, který by jej zaštítil svým jménem. Jako prvního jsme oslovili Jeana Nouvela, ale pro něho byla stavba na ploše 500 metrů čtverečních příliš malá, nezajímavá. Prostřednictvím Nouvela jsme dostali kontakt na Franka Gehryho, který byl náhodou začátkem roku 1992 v Ženevě jako člen jury. Tím začala naše úžasné spolupráce,“ vzpomíná Vlado Milunič.
Dodnes má celou řadu Frankových "milostných“ dopisů na téma společného projektu.
Že jde o unikátní stavbu, je vidět i na tom, že si ji například Francouzi vybrali ke kvízu během svého předsednictví Evropské unii mezi čtyři stavby, které charakterizují evropskou moderní architekturu.
Humor ani energie záhřebskému rodákovi nechybějí.
Ing. Arch. Vlado Milunič- Narodil se v r. 1941 v Záhřebu v Jugoslávii. Rodiče – lékaři – se v padesátých letech minulého století vraceli z dvouletého studijního pobytu v USA, při mezipřistání v Praze zde zůstali jako političtí emigranti, protože se dozvěděli o čistkách probíhajících v Jugoslávii. - Se svými třemi sestrami mohl vycestovat za rodiči po deseti letech odloučení v roce 1956. - Vystudoval FA ČVUT, tři roky strávil na stáži v Paříži. - Od roku 1970 spolupracoval s arch. Janem Línkem, s nímž začínal v ateliéru arch. Karla Pragera. - V roce 1990 založil vlastní Studio VM (Volné Myšlenky). - S architektem Frankem O. Gehrym je autorem Tančícího domu (1996) na Rašínově nábřeží. - K jeho dalším nejznámějším realizacím patří areál Hvězda na Petřinách (2000), domovy důchodců v Praze Bohnicích (1972–1982), Malešicích (1974–1985), Chodově (1983–1989) a Hájích (1983–1993), dále svobodárna sester v Praze na Proseku (1974–1985), denní stacionář pro handicapované děti v Českých Budějovicích - Čtyřech Dvorech (1990–1993), dům U prstenu v Ungeltu v Praze 1 a řada rodinných domů Plocha pozemku: 6 000 m2 |
