Nedlouho po dokončení dnes proslavené neobvyklé budovy na nábřeží Vltavy jsem měl možnost s Frankem Gehrym udělat rozhovor pro televizi. Vzpomínám si, že s nepříliš velkým nadšením architekt odpovídal na otázku, jestli jeho stavby vycházejí z takzvaného programového stylu.
V něm byly totiž ve dvacátých a třicátých letech minulého století postaveny stavby, které okouzlily Ameriku reklamními konstrukcemi, jež kolemjedoucím ukazovaly, že právě tady si pochutnají na nejchutnějších vdolcích, odpočinou ve stínu dinosaurů anebo mohou obdivovat naskládané gramofonové desky včetně jehly na budově Capitol Records, kde později tvořili Beatles, Beach Boys, Duran Duran a další.
V Santa Monice si Gehry postavil vlastní dům. Sousedy vlnitým plechem nepotěšil.
Kromě třináctiposchoďové budovy od Louise Naidorfa, která se stala losangeleskou pozoruhodností, nešlo o žádné avantgardní stavby.
Víceméně to byly amatérské nápady majitelů, jak ukázat vlastní nabídku a především zaujmout neobvyklým stylem. Někteří estetici jej dokonce zařazovali mezi pop-art Andyho Warhola nebo Roye Lichensteina.
Dnes osmaosmdesátiletý architekt, narozený v kanadském Torontu, mi tehdy na kameru odpověděl rezolutně „ne!“, přestože jeho kreace po celém světě dokazují opak. Jsou podobně šokující snad jen s tím rozdílem, že využívají nejmodernější stavební techniky, nejkvalitnější materiály a nejsou většinou určeny pro jednotlivce, ale veřejnost. Jsou mezi nimi muzea, koncertních síně, bytové domy či zdravotní zařízení.
Na začátku byly krychle
Gehry jako většina architektů začínal projektováním rodinných obydlí. Na pláži v místních Benátkách na okraji Los Angeles (o nich více zde) stojí Nortonův dům, jemuž dominuje usměvavá krychle ve stylu záchranářské budky plavčíků, která jako by sloužila pobřežní hlídce.
Nejznámější rodinný dům Gehry navrhl už v roce 1965, byl to takzvaný Danzingerův projekt v „krabicovém stylu“. Jde o propojení dvou jednoduchých krychlí. Byl jedním z prvních, který v sobě spojoval obydlí s pracovním místem. Ateliér pro grafika v Hollywoodu se navíc chlubí využitím industriálních materiálů.
„Všiml jsem si, že při stavění dálnic se k dokončení povrchu používal stříkaný beton. Líbila se mi jeho struktura. Povrch, který se nemusí čistit a vydrží prach a smog od projíždějících aut,“ vysvětloval Gehry nápad a jedním dechem přiznával, že „zvenčí je tvar betonové krychle pevnost ochraňující interiér, v němž mají hlavní roli přírodní materiály.“
V Santa Monice si v sedmdesátých letech architekt vystavěl vlastní obydlí. Díky použití neobvyklých materiálů, jako například drátěného plotu a vlnitého plechu místo omítky, vzbudil obdiv i pohoršení sousedů. Dalo by se říct, že to byla další provokace s cílem propojit Programovou architekturu s postmodernismem.
Gehryho vlastní dům, který v době vzniku vyvolal pobouření mezi sousedy.
Tradiční omezení půdorysu při návrzích rezidenční architektury řešil Gehry ve stylu, jehož koncepce mnohdy připomíná základy převzaté od Franka Loyda Wrighta. Jedním z hlavních principů bylo, že budova by měla být vnímaná jako umělecké sochařské dílo. Dřevo, tradiční materiál kalifornských budov, zaměnil za železo a beton s použitím dalších průmyslových materiálů.
Součástí stylu byla i transformace klasického půdorysu, která napodobovala jakoby neplánovaný projekt s řadou místností o nejrůznějších rozměrech a tvarech zvenku i zevnitř. Dohromady měly za cíl sehrát avantgardní estetickou roli v městském prostředí. V Malibu, Brentwoodu i jiných částech Los Angeles byly později realizovány další Gehryho projekty rodinných domků, ale ten nejnovější mu nedává spát.
Právě jej dokončuje ve spolupráci se synem Samem, který jej navrhl s výhledem na Pacifik. Jde o sídlo tvořené dvěma strukturami s řadou prosklených střech v nejrůznějších stylech a rozměrech. V první budově je obývací pokoj s jídelnou, společenská místnost a ložnice. V zadní části jsou dva pokoje pro hosty, malý koncertní sál, byt pro personál a garáž.
Projekt Sama Gehryho nezapře inspiraci otcovými stavbami.
Budovy impresivně využívají geotermální energii. Přes její dnešní vysokou pořizovací cenu Gehry věří, že s tím, jak se stane dostupnější, se náklady sníží: „Stane se hlavní a neodmyslitelnou součástí budoucí výstavby lidských obydlí.“
Rodinný dům je slavný architekt schopný navrhnout za „hubičku“, ale jen v případě, že jeho součástí bude koncertní síň. Jako milovník hudby to prý nikomu nedokáže odepřít.
Ani na stará kolena nezahálí
Gehry odmítá spát na vavřínech celoživotních úspěchů. Podle Dezeenu, internetového vzdělávacího servisu, vyučuje nyní ikonický vizionář kurzy architektury. Za 90 dolarů mají studenti možnost přístupu k patnácti videím, které jim mohou pomoct nalézt vlastní kreativní směry.
Navíc Gehry pracuje na komerčním projektu na Sunset bulváru, v Los Angeles se podílí na novém centru Grand Avenue a své zkušenosti nabídl městu při řešení využití padesát mil dlouhého betonového koryta zdejší řeky, která je většinu roku vyschlá, ale během několika týdnů v dešťovém období dokáže způsobit záplavy.
Pro každého architekta je nejhorší den v životě, když dojde ke zbourání jeho projektu, aby ustoupil modernizaci a představám nových majitelů. Ani Gehry není výjimkou. Nákupní centrum otevřené v roce 1980, které navrhl v Santa Monice, potkal podobný osud o dvacet osm let později.
Klinika v Las Vegas, kterou Gehry navrhl, v průběhu stavby.
V rozhovorech pro média k tomu uvedl: „Nijak se mě to nedotklo. Nikdy jsem neměl podobně hluboký vztah k obchodním domům jako ke koncertnímu sálu Disney Hall. Mrzelo mě jen, že za mnou nikdo nepřišel a nezeptal se na můj názor k přestavbě.“
Seznam dalších Gehryho veřejných budov zahrnuje Guggenheimovo muzeum v Bilbau, Opus Tower v Hongkongu, kliniku v Las Vegas a řadu dalších staveb po celém světě.
