Za měsíc dobrovolné práce v nemocnici Whisper, založené v Ugandě Češkou Veronikou Cejpkovou, jí před očima proběhly stovky příběhů dětí těžce nemocných i v akutním stavu, jimž se snažila pomoct.
„Člověku to hodně srovná životní hodnoty. Musím však zároveň říct, že se nám ‚dobrovolničení‘ zároveň stokrát víc vrátilo. Pomáhání je návykové. Je to velmi dobrý pocit, obzvlášť právě tam, kde je to potřeba a kde jsou lidé za pomoc opravdu vděční. Pak se mi zpátky do Česka ani nechtělo,“ přiznává šestadvacetiletá mladá žena, která nyní připravuje přednášky o svých zážitcích pro základní školy.
Ve východoafrické zemi sužované nákazou HIV a malárií byly přitom její první zkušenosti tak intenzivní, že zvažovala i zkrácení několikatýdenního pobytu. Psychický nápor byl pro ni velký. Děti v Ugandě se nezřídka rodí se srpkovitou anémií, tedy dědičným onemocněním, kdy se kyslík v krvinkách nepřenáší tak, jak by měl, a jejich vyhlídky bývají složité.
„Přemýšlela jsem, jestli těch několik týdnů, které jsem v zemi plánovala strávit, není moc. Protože to, s jakými příběhy se člověk v nemocnici setkává a které si vyslechne, je pro nás nepředstavitelné. Jsou to často situace, které se vás dotknou velmi hluboko,“ přiznává Martinková, v současnosti porodní asistentka ve Fakultní nemocnici Brno.
S kolegyní přispěla na pohřeb chlapce
Nejsilnějším prožitkem pro ni bylo přijetí dvanáctiletého chlapce, přeřazeného do Whisperu ze státní nemocnice. Jeho rodiče totiž neměli na zaplacení hospitalizace. „Ve státní nemocnici se veškeré výdaje platí. Proto si lidé nemohou často zdravotní péči dovolit,“ líčí Martinková.
Když se však chlapec dostal do zařízení, v němž pracovala a jež nabízí ošetření za drobný poplatek, zdravotníci zjistili, že trpí nejen srpkovitou anémií, ale přišlo i selhání jater. V africké realitě nebylo malému pacientu pomoci. „Jediná forma pomoci by byla v tomto případě transplantace, což je v Ugandě naprostá utopie,“ popisuje Martinková.
Do Afriky nemůžete jet zachraňovat svět, říká doktor léčící děti v Ugandě |
Po hochově smrti vyplynulo, že rodina ve státní nemocnici nezaplatila výdaje za léčbu. „Proto jsme jí podle tamních pravidel nemohli tělo zemřelého chlapečka vydat. Nechtěli jsme to tak nechat,“ vypráví dobrovolnice.
S jednou z českých kolegyň se proto domluvila, že výdaje zaplatí. „Vycházelo to asi na sto tisíc šilinků, tedy přibližně 600 korun. Řekly jsme si, že když si částku rozpůlíme, tak je to pro každou jako kafe a oběd v Brně. Svědomí nám nedovolilo v ten moment jednat jinak, věděly jsme, že pro nás je tato částka nic a pro otce to bude všechno. Může syna pohřbít,“ vzpomíná Martinková.
Velký problém s HIV
Do charitativní organizace v Ugandě se loni vydala nejen kvůli tomu, že je v ní díky zakladatelce Cejpkové a dalším krajanům otištěna česká stopa. Zamlouval se jí také přístup nemocnice Whisper k medicíně. „Chtějí, aby se děti nebály, aby braly zdravotníky jako parťáky a kamarády, ne jako personál v bílých pláštích, který jim bude způsobovat bolest,“ vypráví.
Jaký svět u rovníku našla? Zdravotníci v malé ugandské nemocnici nosí barevné haleny i kalhoty, někteří mají na sobě i klaunské hábity či čepičky. „Každé ráno jsme si na obličej lepili hvězdičky. Často jsme v nemocnici řešili akutní situace, a když byly děti hospitalizovány po delší dobu, tak je tyto maličkosti zaujaly a tolik neplakaly,“ líčí.
Poznala, že pomoc pacientům ztěžuje také virus HIV a omezené možnosti krevní transfuze. „Té je tam velmi málo. A i když se pořádají akce, na kterých se hledají noví donátoři, tak se krve musí třeba polovina vyhodit, protože je HIV pozitivní,“ přibližuje porodní asistentka.
Mladí lékaři v Africe jdou do praxe lépe vybavení než čeští, říká onkolog |
Virus je podle jejího mínění v Ugandě tolik rozšířený i kvůli kulturním zvyklostem především na venkově. „Jsou části Ugandy, kde sexuální hygiena neexistuje. A v některých vesnicích, když se žena vdá, patří všem mužům v rodině, takže s ní může mít pohlavní styk třeba manželův tatínek, bratr či strýc. Tím pádem je v těchto vesnicích HIV pozitivních i pětadevadesát procent lidí. Je to velký problém, který souvisí s pozicí ženy ve společnosti. Muž odmítá jakoukoli sexuální ochranu,“ ilustruje. Ve městech jsou však lidé vzdělanější a více si uvědomují rizika pohlavních chorob.
O víkendech se pak dobrovolnice vydávala mimo město, například k trojici vodopádů Sipi Falls nebo na safari do národního parku. „Příroda v Ugandě je nádherná. Pracovala jsem od pondělí do pátku dvanáct hodin denně. Vždy, když to šlo, vyrazila jsem do přírody si vyčistit hlavu, na chvíli utéct od nemocničních starostí,“ přiznává.
„Nehoní se za tím, co nemají“
Uganďané jsou podle ní bezstarostní a velmi optimističtí. „Vidí svět jinak. Jsou vděční za to, co mají, a nehoní se za tím, co nemají. To si myslím, že je oproti nám veliký rozdíl. Zkušenost s místními byla skvělá, stýská se mi po nich,“ říká s tím, že do Afriky se chce v blízké době vrátit, možná už letos na podzim. „Vrátila jsem se domů a říkala si, že nevím, co tu dělám. V Ugandě pomoc potřebují více,“ ví dobře.
Bolest čtu z výrazu tváře, říká mladý chirurg o domluvě na africké misi |
Zároveň se rozhodla založit nadační fond na podporu vzdělávání ugandských dětí. „Vzdělávání ovlivňuje spoustu aspektů v životě včetně zdravotnictví. Místní věří různým mýtům, například tomu, že když dítě onemocní, je potřeba mu přestat dávat bílkoviny. Malí pacienti k nám pak přicházeli vyhladovělí. Anebo si myslí, že do nemocnice se chodí zemřít. Takže děti k nám dorazily ve vážném stavu jenom proto, že se třeba léčily doma s léčitelem, který jim vůbec nepomohl,“ říká.
Metody některých, v zemi rozšířených léčitelů označuje přímo za zvěrstva. Například když viděla chlapce, který měl zjizvené bříško a hrudník. „Léčitel chlapci nařezal kůži a do ran napíchal pálivé byliny, tímto způsobem chtěl nemoc z dítěte vypálit. Samozřejmě to nepomohlo, akorát ho to ohrozilo sepsí nebo jinými infekcemi,“ uzavírá.
